Jak mě děda naučil věřit..

NĚCO mezi nebem a zemí existuje. Ne.. nevěřím v Boha a věci, týkající se náboženství, ve mně vzbuzují jen negativní pocity. Nechci, aby se to věřících dotklo, ale takhle to prostě mám já. Věřím ale v NĚCO, co se nedá nahmatat, ani dobře popsat, ale hlavní je asi samotná víra.

Zkusím to napsat ve zkratce, protože ponořit se do toho úplně.. rvalo by mi to znovu srdce.. 

Byla jsem (nejenom) s dědou, když umíral. Nemá smysl popisovat bezmoc. Je to věc, která se nedá nijak uchopit a považuji ji za nejhorší věc v životě, která nás může vůbec potkat. Střídali jsme se u něho postupně celá nejbližší rodina. 

Ten poslední večer, jsem u něj byla já s babičkou a  začala jsem mít takový zvláštní pocit. Nevím, co mě to popadlo, ale řekla jsem babičce, že bychom možná měly odejít, že možná děda nechce odejít před našimi zraky. Už to trvalo dlouho.. Nechtěly jsme ho opustit, ale ten pocit nabýval na intenzitě a přenesl se i na babičku. A tak jsme se rozloučili. Babička pohladila dědu po ruce a se slzami v očích jen tiše zašeptala „sbohem dědo..“ V té chvíli v sobě děda sebral zbytky sil, lehce pozvedl hlavu směrem k babičce a zase ji nechal klesnout na polštář. Abych vyjasnila situaci – byl pod vlivem morfia, velmi špatně dýchal a na nic už 30 hodin nereagoval. Loučil se. Vím to. Zemřel pár minut po našem odchodu..
 
…
 
Když děda umíral, chodil nás na parapet upřeně pozorovat holub. Když děda zemřel, odletěl a spustil se jemný déšť..
 
Když jsme pak jeli všichni domů z nemocnice, kam jsme se s ním přišli ještě rozloučit.. moje sestra, která jela s námi v autě najednou říká.. „až dědovi budou bít zvony, asi to nevydržím..“ (na vesnicích bijí za mrtvého zvony). V tu chvíli se z rádia ozvalo vyzvánění zvonů..

Když pak zvony opravdu zvonily.. jakmile dozněl jejich hlas, začalo najednou hustě pršet a jednou zaburácel hrom..

Když jsme mířili k rodičům, odkud se jelo na pohřeb.. přesně v zatáčce u hřbitova, kde měl být děda pochován, opět začaly v rádiu znít zvony.. 

Když se sečtou data jeho narození a smrti.. v obou případech vyjde stejné.. asi osudové číslo.. 9..

Teď už je mu snad dobře.. NĚCO existuje, ukázal mi to.. a po něm další a další.. Teprve, až se dotknete smrti v přítomnosti odcházejícího blízkého, i když těch doteků jste předtím zažili už spoustu, teprve, až se propadnete do bezedných hlubin bezmoci, teprve tehdy se ve Vás možná něco zlomí.. A já věřím.. Věřím v NĚCO, co mě vůbec neděsí a nikdo mi to nevezme.. 
 
 
 
Nejenom na Tebe dědo.. NEZAPOMENU! ♥