Procitnutí

Proč jsi tak sám? Proč Tě všichni opustili dříve, než si jim stačil říct, jak moc je potřebuješ? Neznáme se. Téměř. A přesto tady chci být s Tebou... a pro Tebe. Nevím proč, neznám důvod, nerozumím sama sobě, nerozumím nám. Držet Tě za ruku a jen tak tady pro Tebe být, kdykoli mě budeš potřebvat. Dát Ti vše, co Ti jen dokážu dát, podělit se s tebou o vše, co jen budu moci sdílet. A když to bude nutné, upadnout s Tebou a klesnout s Tebou až ke dnu jen proto, abys věděl, že teď nejsi sám. Zvedneme se, oprášíme jeden druhého a půjdeme dál. Naložím na svá bedra část Tvé bolesti a ponesu ji s Tebou... a ukážu Ti, jak krásné je, moci se na někoho skutečně spolehnout. Ponesu Tě, ponesu nás, když budeš chtít. Podej mi ruku a kráčej dál se mnou tou prašnou cestou, na níž se společně všechny skály jeví jako maličké neškodné oblázky. Pojď se mnou. Nemohu Ti nic slíbit, neumím předstírat a nebudu Ti říkat jen to, co chceš slyšet. Nebudu Ti lhát, nebudu Ti tvrdit nic, čím si nemohu být jistá. Poprvé to není jen o mě... Nechám Tě odejít, nechám Tě jít dál, když Ty sám budeš chtít... a budu se usmívat, budu ti to přát, s posledním objetím, budu stát za Tebou a dívat se, jak odcházíš. Zamávám Ti na cestu, když se ohlédneš zpět. Ale teď jsme ještě tady, alespoň na malou chvíli, na krátkou část... či dlouhou? Nemám ponětí... a nechci znát odpověď, nepotřebuji ji znát. Tohle vše a ještě mnohem víc chci Ti dát.