Město ztracených tváří / 2. (5)

 

 

 Město... ztracených Tváří, strnulé masky, naprogramovaná pimprlata, ustrašení, agresivní, Kyberti; bez ranních červánků, široké oblohy, zmatek, skřípění, hlomoz a spěch, odkud? Kam?! rychle pryč z nevlídných míst, srdce mi tluče, utíkám... hledám klíč, hurá, zavřu dveře, shodím plášť, stisknu tlačítko; zelená kontrolka svítí, vydechnu, chytím se myši; konečně v bezpečí, přátelé vtipkují, mávají, vítají... haló, Kdo je tam?

 Svět ztracených Iluzí... tak dávno, vzpomínky těkají, je mi 5 roků, drobounká dívenka s dlouhými vlasy, astmatik, poprvé mimo zdi velkého města, cesta vlakem, pak pěšky, neznámo kam, polosamota, rozbitý domek, obrovská zahrada, dosud neviděný ráj... postel v kuchyni pod oknem, za tenkou tabulkou skla tajemný dech, noc žije, přináší zvuky; jeden se opakuje, húúú huhúúú, blízkým lesíkem projíždí vlak, mohu se vydat kamkoliv, třeba až ke hvězdám... rostou na hvězdách květiny? 

 Druhý den, opatrnými kroky, vstupuji do ráje, zahrada roztodivná, chybí asfalt a dlažba ulice; místo nich neznámý Prostor, zem, tráva, strom jabloně; rozběhnu se k dřevěným plaňkám, prohlížím cestu za plotem, za ní již nic než šerý les... přirozený, tajuplný svět roztočil představy, klekám a zas úžas, několik kvítků v zelenavé trávě, zázrak!? ano, fialky, největší objev v mém životě... 

 Země se točí, plyne čas; naděje, sny halí mlhavé zapomnění, posléze zmatek a panika, ač v nevzhledné skořápce hluboký cit, zůstává bolestná samota; za okny Města řinčení slepých myšlenek... 

 Kontrolka svítí zeleným světýlkem, haló, Kdo je tam?.. Eskymák ze severního pólu! a Kdo jsi ty?.. malá Sněhová vločka... Pojedem na saních?.. juchú, ráda; ledy roztají? 

 Sněhobílý Svět za obzorem vzdálený; putuji mnoho sluncí, musím překonat tmavé stíny; nechci sen vzdát, nacházím malou holku a toužím zas objevovat... zázraky fialek, křehkost a vůni Života.