V lednovém parku

Má ohromující sílu stát nehybně pod starými stromy v parku. Měsíc leden mohu vnímat po více než čtyřicáté v životě, ale ten letošní je zkrátka jiný.

Nezvyklé ticho krášlil zpěv několika málo ptáků i občasný paprsek, který pronikl skrz hustá mračna nad Slezskem.

K nebi míří větve kaštanů, jsou tak nahé, uplakané od deště.

Považuji za štěstí, stát v úterý dopoledne s přivřenými víčky, provádět hluboký nádech a výdech. Komu se to poštěstí?

Mé hluboké nádechy, pod plačícími stromy, přerušila až nedbalá chůze příznivce rapu, po jehož boku byla drobná dívka, mající na vodítku černobílého psa, malého plemene.

Bylo mi dopřáno asi dvacet klidných hlubokých nádechů a devatenáct výdechů. U dvacátého jsem vyrušen, vypustil vzduch urychleně z plicních laloků.

Šli ke mně, dva nezletilci, psík, svorně, bok po boku…Došlo mi, že postávám nedaleko osamělé lavičky popsané fixy, pod níž je rozeseto několik desítek vršků od lahvového piva. Ba co víc.Ten mladý muž se upřeně díval do mých očí.

V lehké obavě usedám znovu na kolo, ve snaze překotně opustit okolí lavičky. Už zaklesnutý v pedálech prolétlo mou hlavou několik desítek kovových vršků od piva, i ono místo, které mohlo být tradičním pro ty, kteří zde utloukali čas, využívali jej ke kolektivnímu požívání alkoholických nápojů. Anebo jen pro dodání kuráže, odbourání zábran před milováním, otupením smyslů nad strastmi života.

Párkrát mé nohy roztočily pedály, zřel jsem park brázdící penzisty, několik vodičů psů i amatérské atlety.

Několikrát mé plíce přijaly větší množství vzduchu, cítil jsem na okamžik hřejivý pocit štěstí. Je konec ledna, ptáci v korunách jakoby naznačovali brzký příchod jara.
Mé štěstí bylo o to významnější , snad díky dvacítce, která běžela ve vzdálenosti padesáti metrů směrem ke mně. Ale vůbec to nebylo jisté.

Přibližně po třiceti metrech mohla odbočit jak vpravo k malému mostu, tak vlevo po oválu určeném pro běžce nebo jezdce na in line bruslích. Horní část těla měla zahalenou v přiléhavé fialové bundě, od pasu dolů, jak jinak, černé lesklé legíny.
Tedy oděv, který neodpouští nositelce žádný nedostatek v křivkách…

A přeci byla mladá žena něčím jiná.

Ano, ve zlomku vteřiny jsem si všiml hlavy – nebyla jí vidět tvář. Přes ústa i nos měla černý návlek, nebo šálu a do čela spuštěnou tmavou čepici. Zkrátka měla jen úzký průhled pro oči.

Jaké bylo mé štěstí, když za běhu neodbočila ani doprava, ani doleva, ale běžela mi v ústrety.

Ve fialové bundě se ztěžka pohupovala dvě céčka!

Asi z pěti metrů se můj pohled protnul s jejím.

A poté, když byla v mé úrovni, pocítil jsem, jak mnou pozvolna klesal její pohled, doslova celou mou bytostí...

Ty temné, uhrančivé oči…

Zaslechl jsem i její dva nebo tři sípavé steny či výdechy...

Nedalo mi to.

Vše živočišné se mi v divokých obrazcích odehrávalo v hlavě v podobě projekce.

Směsice stenů za doprovodu všech tělesných pozic...

Jakmile proběhla, má chodidla spočinula v kaluži na asfaltu a skrz prasklé podrážky má semišová obuv nemilosrdně nabírala vodu. Avšak pohled na její pozadí při úderech chodidel, bohatě vynahrazoval dočasný vjem nepohodlí.

V takových chvílích, kdy žena v muži probouzí elementární pudy, tužby, jde téměř vše stranou. Muž nebdá na zimu, vlastní přihlouplý výraz ve tváři, ani na případné rozechvění.

Stojím…

Stojím v lednovém parku, v kaluži roztávajícího sněhu, přičemž dychtivě sleduji vzdalující se půle dvacítky.

Otřesy dívčích hýždí mají pro romantiky rozhodně větší význam, než otřesy na akciových trzích!

Nedaleko projel už pátý autobus městské hromadné dopravy na lince, která spojuje předměstí s centrem.

V mysli si znovu a znovu přehrávám její pohled, rozhoupané prsy i vibrující pozadí v černé lesklé látce...

Kdoví, kde je nyní ona okouzlující bytost?

Fialová dívka už je třeba ve sprše privátu, anebo doma v županu, zatímco já, dopisuji ještě v parku tento záznam.

Je krátce před poledním. Prožívám třes těla, ale vědomě si namlouvám, že jde o horské prameny radosti vyvěrající z viděného!