Mé víkendové ráno

Je pátek večer. Ležím už v posteli a před usnutím ještě rozjímám…
Sním si o ránu, kdy se vzbudím, až mě pošimrá slunce v obličeji. Pomalu si uvědomuji vůni čerstvé kávy, která se za mnou dere škvírou pode dveřmi z kuchyně. Do voňavého ticha se najednou ozve lehké zaťukání. „Drahoušku, spíš? Připravil jsem ti snídani,“ pokládá vedle mě manžel tác s křupavým, ještě teplým croissantem, čerstvým máslem a domácí marmeládou. Za oknem si chladný vítr pohrává s barevným listím a já zachumlaná v peřině si užívám každé sousto, jež doplňuje jemně hořká káva. Jaké blaho!
Co na tom, že realita bude jiná? Že místo slunce mě budou šimrat, ne-li rovnou tahat děti za nohu ven z postele ještě v době, kdy se nějaký Australan zvedá z pláže, aby si zašel na odpolední drink. Místo romanticky naservírované kávy se nejdříve budu lopotit u plotny s pofiderní kašičkou, kterou mí dva skřítci tak milují. Stejně je podezřívám, že to vyžadují v zásadě kvůli posypky z granka. Zbytky kaše jsou totiž vždy a všude, ale po hnědé barvě ani stopy. Ještě oblblá tou časnou hodinou nedokážu svižně myslet i jinak reagovat, a tak než bych sama stihla něco zakousnout, s povzdechem utírám a omývám, co mi přijde pod ruce, ať alespoň o víkendu zachovám děti a jídelnu v celkem ucházejícím stavu.
A ticho? Není. Mimo běžného cinkání, ťukání a dotazů „maminko proč..?“ nás televize zásobuje krkolomnými historkami barevných postaviček všeho druhu. I když ani nevím, kdy ji kdo zapnul, jsem ráda. Odvádí pozornost a tím pádem nemusím přemýšlet nad odpovědí „kde chodí krtek kakat?“. Protože snídaně dětí vrcholí, dostávám se konečně i já k doušku tekutiny, která mi vlije trochu energie do žil.
A tak si sedím, piju kávu a zase sním. Sním o svém víkendovém ránu…
Přeji krásný víkend.