Děkuji svému muži i Vám všem za všechny perly.

Víte, vážím si svého muže. Oceňuji jeho odvahu, vzít si mě za ženu. Jsem jaká jsem – nejlépe to snad vystihují jeho slova „neskutečně skutečná“. Mám ráda jeho hlas, když vypráví své historky, dokáže mě úžasně zklidnit, jako tehdy, kdy jsem neuměla přes tenkou vrstvu ledu dojít od metra domů a v bříšku jsem již nosila Míšu. Nechala jsem ho povídat něco do mobilu, co mě zklidnilo a pak jsem našla cestičku, jak se i přes led dostat bezpečně domů. Obdivuji jeho smysl pro humor a velkorysost, to je něco, co se můžu od něj pořád ještě učit. A taky schopnost říct lidem i nepříjemnou skutečnost tak jemně, že to přijmou. Další z jeho úžasných schopností je, že jednou trefnou vtipnou větou umí říct hluboké moudro. Ne, není dokonalý, stejně jako já. Oba známe své nedostatky, závislosti, zlozvyky atd.

O to víc oceňuji, že vyměnil relativně poklidný staromládenecký život za manželství se mnou a za ochotu v rámci svých možností být co nejvíc plnohodnotným taťkou pro našeho syna, který umí utahat i mnohem mladší ročníky během chvilky.

Docela velkou zkouškou našeho vztahu, která ještě pořád trvá – bylo po té co jsme oba byli zvyklí již žít svůj život sami – se sestěhovat. Ale touhle zkouškou asi musí dřív nebo později projít každý vztah - jak nesklouznout do stereotypu a do toho, že si najednou uvědomíte, že žijete vedle sebe a ne spolu.

Nám pomáhá sdílení a že se nám někdy podaří jít na rande jen my dva.

Minule mi můj muž připomněl něco z knížky Dva divoši od E.T. Setona, a tak jsem se do ní po letech znovu začetla a objevila tenhle citát:

Ó porozumění, to nejvznešenější, co má člověk ve vínku. Nejpevnější pouto mezi lidmi. Nejsilnější článku všech řetězů přátelství. Jediná trvalá oporo příbuzenských citů. Pochodni planoucí tam, kde génius rozžíhá svou lampu. Desetkrát ušlechtilý základe nejušlechtilejší lásky. Jediné nezničitelné vlákno manželských svazků. Nad lásku hlubší, nad nenávist silnější, jsi největší v celém vesmíru – zákone všech zákonů. Budiž člověku dán jen tento největší božský dar – propůjčen tento jediný spojující článek, a vše ostatní je už v něm obsaženo nebo bezcenné.

A najednou mi docvaklo, ano tohle je taky to, co nás drží pohromdě – takové ty pohledy – kdy víte, že ten druhý vás zná skrz na skrz, včetně vašich stinných myšlenek a stránek, možná i včetně těch, která si vy sami neuvědomujete a je v tom humor, přijetí a porozumění a něha.

Je hezké, že takové okamžiky porozumění se vinou ve vzpomínkách jako perly na šnůrce skrz všechny setkání s lidmi, na které ráda vzpomínám a vím i věřím, že takových perel ještě hodně navleču. A taky jsem si uvědomila, že takové setkání může proběhnout i virtuálně.

Děkuji svému muži i Vám všem za všechny perly.