Za prázdnými vitrínami..

Ve chvílích kdy neznáme bratra, neznáme sestry, především tehdy, kdy neznáme sami sebe. Hledáme, bádáme a zpytujem jen abych pak našli prázdno, bezvětří, bezčasí, vakuum. Co když tedy shledáme, že už není co hledat? Že za prázdnou skleněnou vytrínou není žádný sklad, žádné regály, nic.
Jen v rohu černé, pavučinou pokryté místnosti, se krčí drobná postava. Tvář skrytou mezi koleny, ramena otřásající se vzlyky. Měkké srdce náhodného diváka usedá, rádi bychom pomohli.
Tu přiběhne postava jiná, vysoká, štíhlá. Na tváři se jí zračí nehezký pohrdavý úšklebek. Jen co spatří schoulené tělo, oči se zúží do pouhých štěrbinek, zaleskne se v nich podivné mihotavé světlo. Odkud se bere?
Velký se postaví nad choulící se lítostivou dušičku, nehezký úsměv už pohrává od ucha k uchu. Se škodolibou radostí se napřáhne a vší silou maličkou postavičku nakopne.
"Si jako myslíš, že jseš ta jediná co zná bolest, ta jediná co ví co je to utrpení, co zná život. Ty chudinko. Přestaň fňukat, přestaň se litovat. Utápíš se ve sračkách, si myslíš, že to někomu pomůže? Vážně? Se prober!!! " křičí postava nepříčetně . S každým slovem se napřahuje a kope znovu. Šílený úsměv se stále rozšiřuje.
"Nejseš na tom světě sama! Myslíš, že musíš mít vždycky pravdu? Že si ta vyjímečná a proto musíš trpět, že si ta vyvolená pro neobyčejný osud? Jdi se zase zahrabat, co si to o sobě sakra myslíš? Jsi jen chudinka, srab, duševní troska co si libuje ve sračkách. Víš o životě hovno, žiješ ve fiktivním světě ve vlastní hlavě. Sakra vzbuď se, kolem lidé umírají a prožívají skutečná utrpení. Si myslíš, že se můžeš litovat? Že na to máš právo? Bulíš jak děcko? A co? " Napětí roste. Drouboučká dušička se jen bolestně třese. Tiché vzlykání sílí. Proud úderů na chvíli ustal. Před námi se objevuje ušmudlaná tvářička s očima rudě napuchlýma.
Výbuch citových výlevů. Malá, naprosto nepříčetná postava se zjevujev celé své výšce. Spouští se vír tvrdých úderů a potoky slzy.
"Jak se jen opovažuješ, jak se opovažuješ mě soudit, jak se opovažuješ mi říkat co mám dělat. Neznáš mě, nevíš o mě nic. Nezkoušej mě soudit!!! Necítíš tu bolest když uhníváš zevnitř, neznáš ten pocit když psychicky umíráš! Ničí mě to!" rozkřičel se tenký hlásek hystericky. Konečně vrátila úder pomyslíme si my, nestranní soudci.
Postava šílenství se jen rozesmála. Smích z kterého nám tuhne krev.
Tu vše utichne. V doširoka otevřených očích sebelítosti se objevuje strach.
Vysoká postava jednou rukou pevně uchopila dvě hubená zápěstí a druhou vráží pěst do strachem pobledlé tváře. Malá postava se sesouvá k zemi.
"Že hniješ zevnitř? Že tě to ničí? No a? Tvoje rozhodnutí, tvůj výběr, tvůj život, tvoje sračky. Co sis nadrobila to si sežer! Pak se zvedni a ŽIJ!!! VZPAMATUJ SE !!!" valí se proud slov na hlavu bezduché sebelítosti...

Když se staneme pouhými diváky vlastních myšlenek a otroky vlastní mysli, tak tehdy si můžem být jisti, že jsme jen krok od šílenství.

Tam v prázdné místnosti, za skleněnými vytrínami, kde nás už ani slzy nevykoupí, tam jednou pohřbíme poslední zbytky rozumu a zdravého úsudku..