Vlčí babička

Když se moje babička Vilma, z máminy strany, loučila s tímto světem,
přijel jsem na svolání rodiny domů. Asi tak po pěti letech.
Sklonil jsem se v nemocnici nad její postelí, všichni mi tvrdili, že už nevidí
a ani moc neslyší, skutečně mne nepoznávala. Křiknul jsem:
„Klid, neříkejte nic“, a začal ji hladit po tváři.
„Ívanica, urvišu jeden!“, po nějaké chvíli… položila mi jen dvě otázky,
štěkla: „Maš strach, bojiš se?“
„Ne“, zavrtěl jsem jednoznačně a poklidně hlavou.
„Riskuješ?“ „Jo“, kývnul jsem jednoznačně a poklidně hlavou.
„Tak, a včil už možu zemřit“, řekla a v duchu se usmívala.
Měl jsem dobrou náladu. Vím přesně, na co se ptala. Jestli jsem jako On,
můj skutečný pokrevní dědeček. Herr Adolf Deml.

Břízy za oknem se sklonily
aby lépe viděly do tváře
té zprohýbané ženy 

… co pomalu mizí ve včerejší den

Tam, kde zněly lidské steny
a Mladost hledí staře
zbude možná popel jen

… a Radost… z oproštění