V jiné roli

Z rozhledny je pohled na svět krásný, ale pohled z koňského hřbetu je výjimečný.

Pravil kdysi někdo moudrý.

Neměl jsem tu čest pobýt na hřbetě koňském.

Bylo mi nicméně umožněno třímat opratě, dlouhé kožené opratě a po krátkou dobu pohlížet na mladou kobylu, tažnou kobylu, jak to jen kulantně říci, na její zadní partie při výstupech do vysokých kopců.

Pro neznalého člověka městského typu, kterým jsem, vyzařovala ze zmínky o tomto řemesle „kočího“, nemalá dávka dobrodružství, navozovala pocity spojené s možností získat pevnější muskulaturu, zvýšit si kapacitu plicních laloků příjmem horského vzduchu, později snad (pokud bych vydržel nějaký čas) ve tváři ostře řezané rysy i sluncem opálenou pleť.

A brzy jsem se měl přesvědčit o tom, jak hloupé, či jednostranné, byly mé kalkuly či domněnky.
Lidem, kteří provádějí samotný svoz kmenů k cestám, (kde již může tyto kmeny odebírat technika), na horách obvykle říkají kočí, anebo pohůnci.

Ano, i já byl po dva dny pohůnkem.

Pokračování příště