Oslava

Seděla u prázdného stolu. Očima prázdnýma a přece plnýma smutku zírala na láhev piva, která stála před ní. Málo kdo věděl, že ve skutečnosti moc dobře ví, co se kolem ní děje. Moc dobře vše vnímala a věděla. Co nevěděla a nebyla schopná vnímat byly její pocity. Bývá to tak. Zvedla pohled a koukala přímo na něj. V místnosti nebylo příliš lidí, pár stolů, bílé zdi. Upírala svůj pohled téměř přes celou místnost, jako kdyby měla v očích lasery a chtěla nechat shořet jeho vlasy. A přitom se tvářila mile. Smutně, ale mile. 
Nemohla to vydržet. Zvedla se a vydala se na vzduch. Na mráz. Sedla si na zasněženou lavičku a koukala do tmy. Červené vlasy jí splývaly po zádech a oči vlhly. Nelíbilo se jí to. Přišel. Byla cítit jako "legrace". Těžko říct, kde se to v té hodné holčičce vzalo. Hodil jí bundu přes ramena, ale ona jako by ho nezaznamenala. Jako by se nic nedělo a ona tam seděla sama. Nevěděla, co chce. Chtěl ji přinutit, aby se zvedla, ale byla jako loutka. Skoro ho stáhla s sebou na zem. Když se mrzutě, se sklopenou hlavou, postavila na svoje 14ti centimetrové podpatky, neubránil se povzdechu. Je to s ní těžké. Musel si ji znovu prohlédnout. Měla úzké černé šaty, které jí slušely jako nikomu, dlouhé vlasy měla zvlněné vlhkostí, která se toulala ve vzduchu. Pihy, které vyskakovaly jen na sluníčku, byly téměř úplně světlé, jako její pleť. Kdyby si lehla do sněhu, nikdo by jí nenašel. Vzal ji za bradu a koukal jí do očí. Řasenka se jí malinko roztekla z pláče. Moc dobře to viděl. Přes to, že normálně byla malinká a sotva na něj dohlédla, teď jejich oči od sebe dělilo sotva 5 centimetrů. Chtěla uhnout, ale bála se. Bála se úplně stejně, jako koukat se do jeho očí, které jí tolik ublížily. 
Její rty chutnaly jako konopí.