Vesta od trhovce

Nějaký čas jsem si příliš nepřipouštěl, či neuvědomoval vlastní tělnatost.

Zejména proto, neb již nějakou dobu (po mnoha létech sezení v kanceláři), pracuji ve fyzicky náročném prostředí, převážně v nočních hodinách a navíc ve společnosti, která je vzdálena od mého místa bydliště asi 8 kilometrů.

V souhrnu mnou vynaložené značné úsilí jak v práci, tak při jízdě kolmo, bylo zúročeno úbytkem mé tělesné váhy přibližně o 6 kilogramů v období prvních třech měsíců.

Dále jsem se usiloval prostorovou výraznost maskovat černým oděvem. Další počin spočíval v pokusu o vytěsnění myšlenek z vlastní mysli. Anebo její ponechání výlučně v paměti v podobě vzpomínek.

Opomenutí jisté odulosti bylo možno také díky vyhýbání se zrcadlům i všem podobným lesklým plochám.

Vzhledem k nutnosti dojíždět do zaměstnání a stavu, kdy jsem byl nucen obracet každou korunu, jsem v srpnu 2016 navštívil vietnamského obchodníka s přáním pořízení reflexní vesty na kolo.

Obsloužila mě paní zjevně v penzi, která si tímto způsobem přilepšovala. Vybírala postupně velikosti, ale teprve ta poslední XXL za 29 Kč alespoň částečně odpovídala mému zadání výběrového řízení.

Částečně proto, poněvadž oba konce suchých zipů vesty k sobě přilnuly velmi neochotně, nedbale při mém zatajeném dechu!

„No nic, doma to nadstavím bílou páskou v oblasti břicha, přešiji jeden suchý zip“

Po provedené úpravě mi doma nadstavená vesta dokonale padla, ba byla mi i trochu volnější. Ano byl srpen, čas lehkých oděvů a těžkých představ, jaké by to asi bylo s tou či jinou dívkou...

Úvahy podsaditého snílka…

Čas plynul, pádil jako o závod, přičemž se jako červená nit táhla mým snažením nutnost denně cestovat na kole.

Bylo a je to stále způsobeno tím, že můj plat nízký, velmi nízký plat zkrátka neumožňuje to, abych jezdil do práce starým autem francouzské výroby.

Považte, tento vůz má spotřebu 9 až 10 litrů benzínu na 100 km!

Nastala doba podzimu, kradmo pak zima.

Je velmi nemilosrdné počasí zejména při jízdě na kole, při intenzivním dešti, ledovém bočním větru.

Úplně nejhůře snáším severní protivítr, kdy mocně duje do mého robustního těla.

Protože pracuji převážně v noci, zimu překonávám díky starší prořídlé péřové bundě, na ní navlékám ještě šusťákovou bundu s kapucí následovanou ještě reflexní vestou od Vietnamce.

Proč mám na péřové bundě ještě tu šusťákovou?

Dovedete si představit, jak by vypadala prořídlá "péřovka" promočená deštěm?

Mimoto, že by se jistě sušila týden, jistě by mé tělo obepnula jako leginy...

A nadešel nechtěný okamžik pravdy.

Po odpolední směně, jsem se zbrocený potem oblékal do všech zimních doplňků (péřové bundy, šusťákové bundy, reflexní vesty) v místnosti pro kola.

Po jisté chvíli jsem zahlédl v okně místnosti olbřímí postavu muže.

Po chvíli mi bylo jasné o koho jde.

Ano, pohled na sebe sama byl tristní.

Na základu zavalitého těla, černé péřové bundě, tmavé bundě s kapucí vypadala zelená reflexní vesta od Vietnamce tak, jako plavky na těle nechvalně proslulého muže ze snímku BORAT!
Snad jen s tím rozdílem, že spodní okraj reflexní zelené v mém případě nekončil v rozkroku, ale nad ním.
Nově budu muset velkým obloukem míjet i okna…