Krystalky

Miluje ten čerstvě napadaný sníh.

Na silnici a chodnících, prostě na cestě, kde při každém kroku zůstávají stopy.

Jde cestou, kterou ještě nikdo nešel, a protože je tam první, je to Jeho cesta.

Všichni ostatní už nepůjdou po sněhu, půjdou po jeho stopách, po jeho trase.

Dneska sněžilo.

A když šel domů, kráčel právě takovou cestou. Po bílé pěšině do nikam

a věděl, že s každým krokem taje sníh pod jeho vahou a lepí se na boty, a když se otočí, uvidí úplně jinou silnici, než jaká je před ním.

Jenže když se ohlédl, nebylo tam nic.

Jen ten samý sníh, na jehož povrchu jemně zářily ledové krystalky. Cesta zmrzla, netála a nepřijímala stopy bůh ví jak dlouho.

Nebyla jeho, ale nebyla ničí.

Možná tou trasou prošlo třicet lidí a každý si myslel, že je první a výjimečný.

A možná to bylo proto, že se nikdo neotočil.

Aby tomu mohl věřit dál.