Jak jsem cestoval

Mám moc rád cestování. Nejraději cestuji vlastním vozem, ale když ekonomická situace a neschopnost dojet do cíle v požadovaný čas (tudíž nezabloudit) žádají zoufalejší opatření, volím hromadnou dopravu.
Mým posledním zážitkem je cestování dopravou kolejovou, tedy vlakem.
Dopravit se na pražské hlavní nádraží nebyl až takový problém. Trasu na Černý Most mám v malíku (samozřejmě autobusem). Metrem mám již také pár hodin naježděných, takže jsem se ke kýžené přestupní stanici dopravil bez problémů.
Na "hlaváku" však nastala ta pravá zkouška pro muže z venkova:
Jelikož jsem měl místenku/jízdenku předem rezervovanou, odpadla mi starost se sháněním tohoto potřebného kusu papíru. Místo toho se vyvalily mraky jiných obtíží. Něco takového se v naší malé osadě jen tak nestane.
Prvním stresorem byl fakt, že můj orientační smysl je spíše nesmyslem. Bezradně jsem stál pod tabulí s odjezdy jednotlivých vlakových spojů a modlil se, abych zahlédl potřebné číslo vlaku v daný čas. Po čtvrthodině čekání se zadařilo. Vlak číslo 1007 s odjezdem v 11:44 se jako zázrakem objevil. Sláva! Teď jen čekat, až se zjeví, z jakého nástupiště stroj vyjíždí. Na vyčkávání jsem měl dost času.
Druhý stresor se najednou začal vynořovat z hlubin davu proudícího kolem mé osoby upřeně hledící vzhůru na modrou tabuli. Policie. Desítky uniformovaných příslušníků korzovaly nádražní halou v menších skupinkách. Hlavou se mi začaly honit ty nejdivočejší představy o tom, jak se úplnou náhodou strhne přestřelka či jak hrdinové v s modrými čapkami zabrání vyloupení nedalekého květinářství. Nic z toho se nestalo. Místo toho strážnící neúspěšně budili spícího bezdomovce tak dlouho, až jim došla trpělivost a prostě ho začali zvedat ze země. To daného spáče probudilo a popudilo natolik, že svým něžným, rumem zoceleným, hlasem posílal do míst, která pro tolik policistů nejsou biologicky uzpůsobena.
Třetí stresor: charita. Z mému domovu blízkého města jsem sice zvyklý na to, že mě jednou za čas zastaví někdo z nějaké charity a nabízí sušenky, náramky, klíčenky apod. výměnou za vysoké finanční sumy. To, co mě potkalo na tomto nádraží, jsem však nečekal. Mám pocit, že se někde podobná individua rojí, jelikož jich u mě zastavilo hned několik. V duchu jsem volal o pomoc, když mi již třetí žena nabízela sušenku za to, že jí přispěji stovku na nový psí útulek. "Co já bych teď dal za nějaké sektáře. S těmi se můžu alespoň bavit na úrovni," pomyslel jsem si. Statečně jsem však trpěl a poslouchal jedenáctého zaměstnance charity sponzorující odvykací centrum někde v lese. U dvacátého charitáře jsem se vzdal a ochotně vhodil do kasičky stokorunu, jen abych si mohl na kabát připnout odznáček s nějakým malým vyhladovělým sirotkem z Ugandy. Zjistil jsem tak, že podobný akt zřejmě působí vyloženě magicky, protože od té chvíle, co jsem měl připnutý odznak, jsem měl nádherný klid, ač charitáři chodili kolem. Vždy se akorát usmáli, zavřeli desky s oprávněním provozovat činnost a kráčeli dál. Mohl jsem se tedy opět naplno věnovat sledování tabule s odjezdy.
Věděl jsem jedno. Číslo nástupiště by mělo mít za číslem S nebo J, jelikož jsem vypozoroval, že se nástupiště rozdělují na S (sever) a J (jih). Čas odjezdu se blížil a číslo nástupiště se mělo zjevit každou chvíli.
Zrada! Nástupiště 4, ale S nebo J chybělo. Inu, po prvních záchvatech zmatenosti jsem se odhodlal a vydal se naslepo jedním ze směrů vedoucích k nástupištím. Zázračně jsem dané nástupiště nalezl a dokonce nasedl do vlaku.
Teď se jen modlím, aby to byl správný vlak. Měl jsem jet rychlíkem, ale tento vypadá spíše jako nějaká rozkodrcaná lokálka. Nechám se překvapit a počkám si, až mi průvodčí přijde zkontrolovat jízdenku. Buď mi oznámí radostnou novinu, nebo si připlatím za další jízdenku.