přebíhání

Vždycky jsem si představovala budoucnost jako něco, co přijde. Jako spoustu kroků, které musím ujít, ale na jejichž konci je něco, díky čemuž se už nebudu muset nikdy ohlížet zpátky. Něco, co mě konečně vysvobodí.

 

 

Už ale dávno nežiju pro ty prchavé okamžiky, kdy se zdá, že všechno bude, jak má. I na Boha už se zlobím míň. Pochopila jsem, že nikdy neexistoval, a že moje víra v jeho existenci, byla jen marnou touhou po někom, s kým bych se o všechno mohla podělit.

 

 

Tváří v tvář světlům aut si někdy na malinkou chvíli uvnitř přeju, aby to skončilo. Nakonec ale pokaždé ucuknu, reflexně, mimovolně, díky stejné síle, která mě vždycky nutila zavírat oči, když se blížila něčí ruka.

 

 

Někdy se na sebe pro to zlobím. A jindy je mi to jedno.

 

 

Jako spousta věcí.

 

 

Neměli bychom to vzdávat. Tak to všem vždycky říkám. Ale sama tomu nevěřím. Je to jen další z mnoha prázdných frází, které mi vtloukli do hlavy a podle kterých teď řídím životy ostatních. A pak, když se večer vrátím do prázdného bytu, ani si nerozsvítím.

 

 

Proč taky.

 

 

Vždycky jsem si představovala budoucnost jako něco.

 

 

Byla to chyba.