aeneis

Je to v detailech.

 

 

Mám velký hrnek, skoro takový, jaký býval ve starých černobílých filmech. A ráda z něj piju, i když se mi za to sem tam někdo směje. Já si ale už dávno zvykla, že tak nějak nezapadám. Nikam.

 

 

Samota je krásná, do té doby, než si ji skutečně uvědomíte. Nikdy mi nevadilo být stranou, splývat s pozadím a dotvářet kolorit událostí. Smířila jsem se s tím, že taková je moje role. Uhýbat pohledem, sem tam přitakat a proplouvat nejlíp, jak dokážu. Být ráda za maličkosti a nezlobit se, když nic nevychází tak, jak by mělo.

 

 

Ale uvnitř jsem to vždycky měla jinak.

 

 

Někdy, když už padám na hubu, umývám ten hrnek pořád dokola. Drhnu ho tak, že mám bříška prstů celá rozedřená od drátěnky. Ten pocit je nějakým zvláštním způsobem uspokojující. Skoro jako když jsem si jako malá zarývala střepy do stehen a pak se tajně schovávala před pohledy rodičů.

 

 

Vím, co za tím stojí. Moc dobře. Ale k čemu je sebelítost a vztek. K čemu je cokoli, co udělám nebo neudělám.  

 

 

Je mnohem jednodušší soustředit se na detaily, než si připustit celek.

 

 

Mám velký hrnek. A jsem zasranej pokrytec.