la volpe

Mám pocit, že jsem prožila život v několika dnech. A teď už jen bezradně sedím a čekám, co bude dál.

 

 

Jeden člověk mi nedávno řekl, že budu vždycky holčička. Jedno, kolik mi bude let.

 

 

A nikdy si nenechám pomoct.

 

 

Ta slova mě pronásledují, stejně jako vzpomínky, které nedokážu vyhnat z hlavy. Stačí vůně nebo pár tónů písničky, několik náhodně zaslechnutých slov. A jsem v tom zase. Ale nevyčítám si to. Už ne.

 

 

Je to jediná cesta, jak se od toho aspoň na chvíli oprostit.

 

 

Někdy vrchol přijde mnohem dřív, než byste čekali a chtěli. Dřív, než jste na to vůbec připravení. A pak, když to pomine, zůstanete lapení v něčem, s čím se nikdy nedokážete vypořádat. S čím se jedna vaše část už ani vypořádat nechce.

 

 

Bojím se, že jsem nespravedlivá. Udělala jsem tolik rozhodnutí, která mi nikdy nepřináležela. Rozhodnutí, která by stačila na tři životy. A doufala jsem. Tolik jsem doufala.

 

 

Přitom jsem pořád tady. Lidi kolem proudí sem a tam. Nikdo se doopravdy nedívá. Vím to. Slyším slova, vidím obličeje, ale nic z toho jako by nebylo. Jako bych byla uprostřed zvukotěsné místnosti a všechno se to odráželo někam zpět.

 

 

Dávám si pořád další a další šance. Jako bych už dopředu nevěděla, jak to nakonec všechno dopadne.  Nemám strach, mělo to tak být. A bude. Ale ne hned.

 

 

Vím, že je důležité nezapomínat. Hlavně ty podstatné momenty. Občas, když chodím v noci venku, vybavuje se mi to všechno.

 

 

A jsem za to šťastná.

 

 

Vím, že tam někde žijeme oba.