na dva prsty

Od malička mívám jeden takový sen. Nikdy jsem o něm s nikým nemluvila, ani když byla ta nejlepší příležitost. Zkoušela jsem to. Ale pokaždé, když jsem začala, něco mě zarazilo. Párkrát jsem to zkusila i napsat, ale dopadlo to stejně. Nezdá se mi často, ale minimálně párkrát do roka ano.

 

 

Když jsem byla menší, budila jsem se nad ránem a chodila se schovat do skříně v rohu pokoje. Zavřela se zevnitř a nahrnula na sebe všechny bundy, kalhoty, trička, prostě všechno oblečení, co tam bylo.  A tak jsem přečkala až do rána.

 

 

Jako starší jsem se snažila všemožně utíkat. Někdy, když jsem cítila, že to má zase přijít, nespala jsem třeba i tři noci. Nebo vždycky jen na chvilku. Doteď mám problém s krátkými epizodami, kdy nevím, jestli spím nebo jsem vzhůru. A myslím, že je to pozůstatek z doby, kdy jsem se tak zoufale snažila spánku vyhýbat.

 

 

Nepamatuju si, že by bylo nějaké období, kdy bych před něčím neutíkala. Jakmile s tím jednou člověk začne, už pak většinou nikdy nepřestane. Protože se to kupí. Zpočátku pozvolna, pak čím dál tím rychleji, až se to nakonec na vás hroutí ze všech stran, že nevíte, před čím uhýbat dřív. Řekla bych, že každé mé životní rozhodnutí bylo motivované touhle touhou. Utéct. Někdy jsem to věděla hned, jindy jsem na to přišla časem. Výsledek byl ale vždycky stejný.

 

 

Následovalo mě to. Na jakékoli místo, v jakémkoli čase i prostoru. Ať jsem byla s kýmkoli. Snažila jsem se střídat lidi, otevřít se, nesvazovat. Žít tak, jak jsem nikdy předtím žít nechtěla.

 

 

Všechno jen proto, abych se zbavila toho šíleného nutkání.

 

 

Poslední dny hodně přemýšlím nad determinismem. Nedokážu to dostat z hlavy. Přestože v ní mám tolik jiných věcí, tahle myšlenka vždycky převládne. Nikdy jsem nebyla zastáncem něčeho takového, ale čím déle nad tím uvažuju, tím více mi přijde, že je to jediné možné vysvětlení všeho.

 

 

A já potřebuju vysvětlení.

 

 

Když máte tolik nezodpovězených otázek, z nichž velká většina tvoří podstatu celého vašeho vnímání světa, potřebujete odpovědi. A teď víc, než kdykoli jindy.

 

 

Totiž ten sen.

 

 

Nejspíš není jenom sen.