Andrej mladý

Upřímně řečeno mi bylo zvláštní že se ještě držím na nohou. Ačkoliv byla teprve středa. Klávesnice v druhém patře knihovny filozofické fakulty byly přinejmenším otřesné. Psalo se zle, tlak vyvíjený na klávesy, ačkoliv byl při každém písmenku stejný, nesetkával se pořád se stejnou odezvou a já jen seděl a koukal na lidi kterých bylo čím dál tím víc. Měl jsem pocit že se všichni nahrnuli do mé hlavy a pořádali každých pět minut obrovské demonstrace proti ničení organismu. Životosprávu jsem držel. Nepomohla ani voda ani jídlo, furt tam všichni byli. Nechtěli odejít a kolektivně kopali a mlátili do vnitřní strany lebky až se lebeční švy rozkližovaly a tvořily se mezi nimi škvíry ve velikosti mého malíčku. Jakmile dav ustal začaly se kosti regenerovat a vší silou se snažily zase dostat tam, kam patří. Koukal jsem na svět skrz plexisklo. Všechno bylo zastřené a motalo se kolem mne jako svět míhající se za okny tramvaje. Nedalo se zaostřit. Vše se pohybovalo nesmírnou rychlostí. Když jezdím večer kolem hotelu Grand počítám kolik rakouských aut stojí na parkovišti. Někdy tramvaj jede tak rychle, že nestíhám pohybovat očima tak rychle, aby každý můj pohled přistál na příslušné poznávací značce. Microsoft Word mne neustále napomínal za tvoření čárkami neoznačených souvětí a zářivě modrou vlnovkou mi podtrhoval slova. Osočoval mne a říkal mi, že to dělám špatně. Jako většina lidí. Nezajímalo ho, co píšu, ale jak to píšu. Zajímala ho jenom forma a přesnost. Jako bych byl stroj. Ale já nejsem. Je snad někdo z nás? Očividně je to třeba. V mém vesmíru bylo těsno a zatažené závěsy mi bránily pohlédnout ven. Jakoby se bylo na co dívat. Bylo třeba dělat povinnosti, ale samá práce a žádná zábava dělají z Andreje nudného patrona. Nejen nudného. Ale zoufalého, vyprahlého, vyčerpaného. Každý schod, který jsem vystoupil, mne pronásledoval v mém dechu a pulsu ještě dobrých pět minut. Samou chůzí jsem zapomněl chodit, a někdy když jsem se soustředil, jsem dokonce zapomněl i dýchat. Předchozí větou jsem završil v tomto textu počet 325 slov. Automatický text ze mne plynul dál. Je to jako zpověď. Klišé. Spílání na svět, který zabil snílka. Který udělal ze snílka stroj. Je to zpověď nevhodného exempláře. Hlavně, aby každé slovo bylo správně.
Jmenuji se Andrej a je mi kolem dvaceti let. Je jedno, odkud jsem a co dělám, hlavní je to, že žiji v cizím těle. Nevím, jak jsem se doň dostal, nevím, jak se z něj dostat ven. Peru se sním a bojuji. Mé tělo je slabé a nedovoluje mi dělat nic, co bych chtěl a potřeboval. Mé tělo je prolezlé starostmi a smutky civilizace. Díky tomu churaví už i moje mysl. Jsem sám a jsem unaven. Proto prosí Vás lidé dobré vůle, abyste mi pomohli a darovali mi zdravé a silné tělo mladého člověka. Tělo, které mi umožní změnit svět, jak můj, tak i ten váš. Tělo, které mi pomůže dosáhnout svých cílů a zregenerovat svou mysl. Tělo, které mi poskytne život. Mám tolik plánu, nechci ještě zemřít. Prosím, darujte mi jej.
Tento inzerát, jsem chtěl poslat do novin. Bohužel byl moc dlouhý. A nehodil se ani do sekce „hledám“ ani do sekce „seznamka“.
521 slov.
Rád bych na tomto místě poděkoval všem, co mne nezabili, i když mohli. Každý jeden člověk, kterého jsem potkal, či pouze zahlédl, by mne mohl jedním pohybem ruky zabít. Proto děkuji vám všem, lidé této země, že jste mi umožnili žít, až do této chvíle. Umožnili jste mi, dlouhý život, za který jsem stihl spoustu věcí učinit. Třeba špatně umístit čárku v předchozí větě.
Za nemalou chvíli se přehoupnu přes magickou hranici jedné strany. Neznamená to vůbec nic, jen to, že mám mnoho, co říct, ale žádná z mých vět, neobsahuje smysluplnou výpověď, která by byla schopna posunout tuto civilizaci o krok vpřed. Mám pocit, že každé slovo, které člověk vypustí z úst, každá kniha, která opustí vydavatelství a každá reportáž, která je odvysílána v televizi, buď posune celé lidstvo o krok zpět, nebo pouze konstatuje předlouhý proces stagnace. Jediné co se vyvíjí, je způsob zabíjet a způsob přežívat. Většinou jedno na úkor druhého.
Každý den jsem měl pocit, že svět za nedlouhou dobu, za pět až deset minut, zanikne. Nebo také za dobu delší, kolem několika let. Proto mi přišlo kontraproduktivní ukončovat předčasně svůj život v prospěch společnosti, která naopak pro prospěch můj neudělala a ani se nesnažila udělat zhola nic. Místo toho jsem si často krátil dlouhé chvíle řezáním své kůže. Vlastně vás zanedlouho může uvažování o smrti a utrpení docela vyčerpat. Za vším jsem viděl jenom hnus, nenávist, zradu, chamtivost a nadutost. Nějak jsem nedokázal na lidech najít nic dobrého. Nevytvořil jsem si iluze
Jako mladý jsem byl sám. Tak sám, že už nikdy nebudu spolu. Byl jsem na pokraji. Sám jsem byl ten pokraj. Nic krajnějšího než já ani nebylo. Lidi jsem sledoval jako subjekty. Jako Zvířátka zavřená v malých krabičkách. Jak to mu hodně lidí říká, králíkárny. Jsou to člověkárny. Obludné klece pro lidi, aby se jen tak nepotulovali venku a nepůsobili škody. Je to samý princip, jako když máte v kleci křečka. Křeček je malunký, může zalézt za sporák a hlodat linoleum. Je lepší když je uzavřený v kleci aby nemohl uniknout a působit nepravosti. Jediný rozdíl byl, a ten mi lezl do hlavy úplně nejméně, že lidé se zavírají sami a dobrovolně. Víceméně. Nikdy jsem jaksi nebyl schopen se plně účastnit lidského společenství. Jejich aktivit, jejich konverzací, ať jsem jakkoliv chtěl. Nikdo mne nepřijal. Neuměl jsem to. Nevěděl jsem jak se spojit s lidmi, který knoflík zmáčknout, aby mne objali. Nyní to beru jako výhodu. Není lepší místo na pozorování, než na samém okraji. Sledujete z dálky, máte dobrý výhled. Při interakci s lidmi jsem byl vždycky jaksi za sklem. Za pomyslnou klecí. Nemyslím tím člověkárnu, ale jakousi klec, jakýsi ostnatý drát, který obepíná všechny klece, všechny lidi a všechna vědomí tohoto světa. Měl jsem pocit, že já k nim nepatřím. Že jsem vně. Že je to všechno jenom hra, a já se koukám na postavičky, jak lítají na televizní obrazovce.