návod jak nehledat spřízněné duše aneb není jachta jako jachta

Stalo se to jeden z těch večerů, kdy jsme s kamarádkou popíjely u mě doma víno a stěžovaly si na život a všechno kolem. Možná za to mohla jistá hladinka alkoholu v krvi nebo hladinka zoufalství, kdo ví, ale v tu chvíli se nám oběma zdálo jako strašně super nápad založit si profil na seznamce. Vzhledem k tomu, že všechny naše pokusy navázat jakýkoli dlouhodobý vztah nějakou normální cestou, už pár měsíců úspěšně selhávaly, viděly jsme v tomhle jakési poslední útočiště.

 

Nejdřív jsme samozřejmě trochu zkoumaly terén a pak, po jistém váhání, jsme si vybraly jednu z placených seznamek. Tedy takových, kde zpočátku musíte investovat nějaké peníze. Přišlo nám, že by to mohlo odfiltrovat takové ty podivné existence. Podivné chudé existence, minimálně.

 

Vzhledem k tomu, že jsme obě lékařky a asi ne úplné ošklivky, tak těch nabídek chodilo docela dost. Ale když to protáhnete těmi kritérii, které jsme obě dvě měly tak nějak podobné, tedy, aby ti muži měli minimálně VŠ vzdělání, neměli děti, nebydleli sto kilometrů daleko a nepsali ahojki nebo podobné věci, zas tolik vám jich nakonec nezbude.

 

Musím říct, že pro mě, jakožto poměrně asociálního člověka, byla toto ještě ta lehčí fáze. Ta fáze, kdy jsme se pak měli potkávat, byla daleko horší.

 

Po pár setkáních ale člověk tak nějak otupí. A časem vás to přestane bavit úplně. Pořád někomu dokola omílat to samé – co děláte, kde bydlíte, kde jste vyrostli, co vás baví, no prostě toho máte dost.

 

Takže já to vzdala poměrně brzo, kamarádka se pokoušela pořád dál. Ovšem bezúspěšně. To už jsem ale moc neregistrovala, žila jsem si dál, svým pravidelným rytmem, bez dalších slepých nudných setkání.

 

Nějakou dobu zpátky jsme spolu byly na jedné akci. Šla jsem tam nerada, měla jsem po náročném dni v práci a nejradši bych zakotvila někde v posteli, ale kámoška mě přesvědčila. Že pokecáme, popijeme, uvolníme se, tak, jako vždycky. No a když už jsme tam byly, tak z ní vylezlo, že tam má vlastně rande s někým z té seznamky. Což mě trochu naštvalo, protože jsem tam šla hlavně kvůli ní. Pak z ní ale vylezlo, že ten chlap, co se s ním má setkat, přivede i nějakýho kamaráda. Jako pro mě. To mě naštvalo ještě víc. Jestli něco nesnáším, tak když se mě někdo s někým snaží seznámit. Ona mě ale přesvědčovala a přesvědčovala, že prý jsou to oba dva podnikatelé a skvělí a dokonalí a bla bla a že ten jeden stejně jede za měsíc do Číny, takže i když se nám nebude líbit, nebudem ho muset řešit...takže jsem nakonec zůstala.

 

Vzhledem k tomu, že to bylo docela rušné místo, popsala jim, co máme na sobě a dala přibližné souřadnice, kde nás najdou. Daly jsme si ještě pár skleniček na kuráž a vyčkávaly. Když nastala hodina H, všimly jsme si, že se naším směrem blíží dva muži. Kteří ale ani trochu nevypadali jako ti na těch fotkách ze seznamky. Předně měli asi sto padesát centimetrů, Oba dva. A na nohách měli ponožky, vytažené až někam po kolena. V sandálech. Ve zhruba třiceti stupních. Kdyby si narazili ty správné čepice, vypadali by úplně jak Pat a Mat.

 

Zahlásila jsem kámošce, že jdu domů, že na tohle nemám nervy. Ona ale prosila, ať ji tam hlavně nenechávám samotnou, že to s nimi nezvládne. A že jsem přece psychiatr, tak to přece nějak skoulím.

 

No, co vám budu povídat. Hoši se uvedli už první větou, kdy jeden z nich pravil, že bychom mohli jít někam jinam, že to hrozný řvaní tady se nedá poslouchat.

 

To hrozný řvaní byla oblíbená skupina moje i kamarádky, takže i kdybych přežila ty ponožky v sandálech a patmatovskou vizáž, tohle jsem prostě nedávala. A taky jsem to po pár úvodních sděleních, kdy jsem se nedozvěděla skoro nic jiného, než že pánové mají jachtu, což nezapomněli říct skoro v každé větě, pěkně od plic oběma řekla. Vzhledem k tomu, že běžně pracuju s kriminálníky, disociály a lidmi manipulativními, opravdu nemám problém říct ostatním, co si o nich doopravdy myslím. Což nejspíš trochu nečekali. Dokonce na pár minut zapomněli i na onu dokonalou jachtu.

 

Kámoška se to pak snažila asi ještě nějak urovnat, já si šla koupit na bar panáka. A seděla jsem tam do tý doby, než oba dva odešli.

 

Pak mi řekla, že jsem jim prý přišla namyšlená. Namyšlená. To je přesně ten důvod, proč mě tohle ani trochu nebaví. Nevím, proč bych měla udržovat společenskou konverzaci s lidma, se kterýma se už nikdy nechci vidět. Natož snášet jejich nesmělé otlapkávání pod stolem.

 

Nicméně aspoň něco nám tahle zkušenost dala, kromě toho, že jsme propily o dost víc, než normálně, slíbily jsme si slavnostně, že už nikdy, nikdy nebudem jedna druhé nic domlouvat. A že si dáme od seznamky nějakou dobu pauzu.

 

Uběhlo pár dní, já na celou tu aféru úspěšně zapomněla a ze zvědavosti jsem si tu seznamku přeci jen otevřela. A jeden z prvních vzkazů, který na mě vybafl, zněl:

 

„Ahojki, nechceš zajít na drink, za dva týdny odjíždím do Číny, tak bychom to asi ještě stihli. Máš moc hezký profil a fotečky.“

 

Tak nevím, ale jestli existuje Bůh, tak má fakt blbej smysl pro humor.

 

Sakra blbej.