Docela hezká půvab naruby

Možná si některé z vás pamatují příběh o dívce, jejíž tělo viselo z kontejneru určeného na šatstvo pro potřebné o velikosti garsoniéry.

Jsou to dva dny, co jsem si v parku četl za vydatné podpory slunce, od půl třetí odpoledne.

Ano, dopřával si tak milostivých záchvěvů babího léta ještě v říjnu.
Množství stránek knihy, které jsem zamýšlel ztéci, bylo přímo úměrné intenzitě i síle či ochablosti slunečního jasu.

Protože bylo už vpletené do špiček korun vzrostlých stromů, což mohlo znamenat čas okolo páté po poledním, vyrazil jsem blíž místu, tam co bydlím.

Lavička u řeky, kde obvykle sedávám, v ošacení šviháka lázeňského, byla obsazena mladými milenci.

Jako druhá možnost mě napadl k sezení mohutný strom, který zahradní architekti při revitalizaci nábřeží ponechali ležet na boku, aby sloužil dětem jako kladina, ale i k sezení dospělcům.

Kmen byl ode mne asi čtyřicet metrů, a na jeho vzdálenějším konci seděl zády otočený starší muž a cosi četl.

Abych si zachoval diskrétní zónu, myslel jsem si na bližší zcela volný konec kmene k sezení.

Ovšem čekalo mě nemilé překvapení.

Jen tři kroky od zamýšleného místa k sezení, mě vyrušil ostrý, pískavý, štěkot psa nízkého plemene, kterého měl muž u svých nohou.

Takže ač nerad, sedl jsem si na jeden z betonových polotovarů zhruba o velikosti jednoho metru výšce pak půl metru, řazené do mírného oblouku.

Slunce završilo téměř svou denní pouť.

Má četba byla občas narušena projíždějící dívkou na kole, nebo jakmile se některá z nich vlnila v bocích v mém zorném úhlu.

Po pár minutách, si deset metrů ode mě, sedla dvacetiletá dívka v květované halence, mající na hlavě hustý hnědý cop.

Nepokrytě se dívala mým směrem, naše pohledy nabývaly na intenzitě

Ve tváři ji přibyl úsměv.

Jen krátce po přečtení několika málo stránek v knize za mými zády někdo kvapně kráčel mým směrem.

Během pár okamžiků po mé pravici, doslova jen dvacet centimetrů od mě usedla dívčina a ke všemu mi ihned poté k tomu mému nastavovala svůj obličej.

Ano, bylo to dívka asi tak dvacetiletá, ve světle modré mikině, která se toulá s místní sebrankou lidí bez stálého domova.

Překvapilo mě, že má bledý, ale jinak hezký kulatý obličej s několika málo pihami.
Zuby pravidelně posazené s mírným nádechem žluté.

Poměrně hezká, je jí škoda na ulici, říkám si.

Mikinu měla v teplém dni oblečenou naruby, kapuci přetaženou přes symetrickou hlavu.Nejspíš rub byl čistější než líc. Dedukuji.

Zajímalo ji, co čtu, kdo to napsal, o čem to je…

Bylo mi jasné, o co jí běží, ale podnítila mou zvědavost, nedalo mi, abych se nezeptal, zda nepobývala o státním svátku v útrobách kontejneru s oděvy.

Tvrdila sice, že toho dne to nebyla ona koho jsem tam viděl, ale že jde o kontejner „Maďar“ do kterého se špatně leze i vybírají věci z něj.

Vím, hrála empatické divadlo, přičemž chtěla pár korun na alkohol.

Melodickým hlasem ji říkám, aniž by se otázala, že peníze nyní u sebe nemám…
Usmála se šibalsky, načež řekla:

„To nevadí, ale kdyby nějaká ta desetikačka byla, bylo by krabicové vínko a pak taky hodně veselo!“

Elegantní bruneta v květované halence na mně pohrdavě hleděla a pak prudce vstala, aby opustila místo, kde jsme měli cestičku k sobě vydlážděnou betonovými polotovary temperovanými laskavým sluncem...