Tak nám zlevnili kachny

    Zlevnili nám kachny! Mělo mě to napadnout.

   Nedostatek vozíků, polámané berle a zbytky utržených oděvů na parkovišti. Přiznám se, že po obloze prolétne kometa, jsem nedávno četl, ale že by se schylovalo k válce, to mi nějak uniklo. Známá pokladní mi sice divokým gestikulováním cosi naznačovala, ale já nějak nepochopil.

   Co? Rozhodil jsem rukama na dálku.

   Zase to kroucení a lomení rukama. Přidala i oči v sloup. Vše naznačovalo, jako bych se snad měl raději otočit a zmizet.

   Nedbal jsem a mávnul ploutví. Při průjezdu kolem mrazáků s kachnami jsem konečně pochopil. Mé vnímavé smysly zaznamenaly bitvu na ostří hole. Občas někdo vykřikl. Ať už to bylo něco odpudivě ošklivého nebo jen obyčejné bolestivé zaúpění.

   Ovšem to už kachny létaly vzduchem, což je ostatně jejich přirozenost, i když ne v této podobě. V letu se srážely s kapkami rozstřikující se krve, které byla důsledkem lítého boje a několika rozražených hlav.

   Jeden z ptáků dokonce přijel po podlaze na svém ledovém hrudí až ke mně, přičemž mírně rotoval. Chvíli jsem si kachničku prohlížel a váhal. Vzít, nevzít? Dobře jsem udělal. Její sebrání by se totiž rovnalo nepromyšlené sebevraždě. Však po mě taky jedna paní hned hodila pohledem dosti vražedným. Jak se tak plnily vozíky, zjistil jsem, že místní občané v důchodu mají doma mrazáky na minimálně tři až pět kachen. A to všichni!

    Pravdou zůstává, že než jsem si stačil přečíst svůj fikaný nákupní seznam a nanosit sepsané zboží do vozíku, bylo vymalováno. Při letmém pohledu do pultu, zahlédl jsem na dně povalovat se čtyři kachničky s roztrženými obaly. Asi „válečná“ zranění napadlo mě. To už se ale rozhostil klid napříč celou prodejnou.

   Až na dvě postarší sváteční dámy. Ty blokovaly uličku napříč se svými plnými vozíky, zřejmě aby nikdo nemohl projet. Plkaly a s výmluvně rozmáchlými gesty živě pomlouvaly mládež, že se prý chová jako dobytek…