O BÁSNÍKOVI

BÁSNÍK A KONÍČEK

Když bylo Básníkovi třicet, přišla mu pozvánka na sraz spolužáků ze základní školy. Tuctoví, nezajímaví lidé, na něž si patnáct let ani nevzpomněl, v pronajatém salónku restaurace postupně povstávali a rozprávěli o svých rodinách, zaměstnáních a zálibách. I Básník musel vstát a prohodit pár slov o své ženě, dvou dětech a nezáživné práci. Už se chtěl s úlevou posadit, když ho jedna z bývalých spolužaček upozornila, že se zapomněl pochlubit svými koníčky.
„Ale já žádné koníčky nemám,“ zamumlal Básník rozpačitě. Místností se nesl šum, že to není možné, že každý má nějaké hobby: jeden sbírá plechovky od piva, druhý hraje házenou, třetí pulíruje motocyklové veterány; jedna cvičí jógu, druhá pečuje o skalku na chalupě, třetí vyrábí chemlonové tapisérie a tak podobně. Zahanbený Básník však jen krčil rameny.
„Tak jinak: co děláš ve svém volném čase?“ pravila ta neodbytná spolužačka, mající Básníka za zaostalého už v dobách školní docházky, kdy Básník provokoval svou zamlklostí a odtažitostí.
„Čtu a píšu poesii,“ přiznal se Básník.
„No vidíš!“ rozzářila se, spokojená s tím, že se jí přece jen podařilo vypáčit z retarda doznání.
„Jenže to není žádný koníček,“ nesměle se ohradil Básník.
„Neříkej, že se tím psaním živíš!“ zpozorněl jeden z bývalých spolužáků, který předtím nevěnoval pozornost Básníkovu líčení svého zaměstnání.
„Jistěže ne,“ pousmál se Básník. „Tvorba básní mi však není žádnou zálibou, nýbrž životní nutností, něčím, jako je dýchání, spánek nebo přijímání potravy,“ pokusil se vysvětlit. Marně. Unaveni jeho blekotáním přerušili jej a dovolili mu usednout, načež se přerušená zábava opět rozproudila.

BÁSNÍK A DŮCHOD

Když bylo Básníkovi šedesát, využil možnosti odejít do předčasného důchodu. Poháněla ho představa letního západu slunce, pozorovaného z křesla na terase jeho venkovského sídla, se sklenkou dobrého vína v ruce a tóny klasické hudby, linoucími se z CD přehrávače; byl přesvědčen, že v takové situaci a rozpoložení se verše na mysl jen pohrnou. Avšak Básníkovo příbuzenstvo jeho představa znepokojila.
„Měl by sis najít nějakého koníčka,“ radil Básníkovi švagr. „Máš dost velkou zahradu, nechceš tam něco pěstovat? Rajčata, kedlubny, mrkev a tak? Nebo chovat králíky a slepice? To se vyplatí!“
„Hlavně neseď pořád doma, tati,“ projevila starost Básníkova dcera. „Jezdi na výlety, na výšlapy... Nemusíš nikam daleko, vždyť hradů, zámků a různých památek a přírodních zajímavostí je v okolí dost a dost!“
„Počítej s tím, že dostaneš jenom almužnu. Každý druhý důchodce si přivydělává, aby vůbec přežil,“ pokusil se Básníka vyděsit jeho zeť. „Kdybys chtěl, můžu ti něco sehnat u nás ve firmě, třeba na vrátnici; dvanáct hodin si tam odsedíš a máš klid!“
Básník všem za jejich péči poděkoval a teprve nyní plně ocenil, že žije sám.

BÁSNÍK A SMRT

Když bylo Básníkovi devadesát, přišla si pro něj Smrt.
„Už nadešel můj čas?“ otázal se zbytečně. „Ale já ještě nemám dopsánu poslední sbírku!“
Smrt potřásla hlavou nad tou pošetilostí.
„Inu, co nadělám,“ povzdechl si Básník. „Stane se nesmrtelným alespoň mé dílo?“
Smrt neodpověděla, jen se svým ledovým pařátem zlehka dotkla Básníkova srdce.
Po Básníkově skonu jeho děti dům prodaly i se vším zařízením a utržené peníze věnovaly svým dětem, které si za ně pořídily nová auta a dovolené v luxusních letoviscích. Noví majitelé se pokusili Básníkovy sbírky poesie udat v antikvariátu, tam však o ně neprojevili zájem a tak knížky jednoduše vyhodili do kontejneru na smíšený odpad. Na zahradě začali pěstovat zeleninu, ba i bazén si pořídili a garáž a pergolu postavili, a sousedé si pochvalovali, že barák konečně připadl normálním lidem. Vždyť s tím podivínem nebyla rozumná řeč.