Obraz dívky s havraními vlasy

Obraz dívky s havraními vlasy
Spolužáci si na Daniela už moc nepamatují. Pro některé je to jméno ztracené v proudu času, někteří vědí, že to byl nesmělý kluk z univerzity, který nikdy nikam nepatřil, ale já si pokaždé vzpomenu, když se vracím usínajícím městem z práce a všechno okolo zapadající slunce promění. Během okamžiku jsem v jiných časech: kouzelnějších a romantičtějších. Připomíná mi to, co jsem za ty roky ztratil a jaký jsem mohl být.
„Kamaráde, nestůj tam!“ vykřikne Daniel v mé hlavě a já se ohlédnu, zda se v šeru nevynoří postava mého bývalého spolužáka, ale on už je dávno pryč.
„To, co vidíš, stačí jenom uchopit. A pak to můžeš změnit, transformovat do něčeho ještě dokonalejšího, a to za tebe promluví slovy. Můžeš změnit celý svět, jestli chceš. Hlavně pořád nepostávej.“
Daniel nastoupil na univerzitu před dvaceti lety a nikoho by ani na okamžik nenapadlo, jak to s ním dopadne. Byl to takový tichý kluk, který měl snahu druhým pomáhat, ale vždycky si udržoval odstup, a tak o něm spolužáci mluvili jako o rezervovaném hlupákovi. Nikdo nikdy nezahlédl stopy jeho vnitřního světa, nakonec ani já ne. S Danielem jsem se seznámil na přednášce z urbanismu a stali jsme se přáteli.
A jak to tak bývá s citlivějšími povahami, rok od roku byl na univerzitě nešťastnější. Nerozuměl tomu, proč spolu studenti soupeří (vždyť ve škole vás nikdo neohrožuje, tak jako například při podnikaní ve skutečném životě), proč se ti s diplomem povyšují nad ostatní a tváří se, že dosáhli naprostého vrcholu mentálního prozření. Už tehdy Daniel věděl – i jako mí zkušenější čtenáři –, že diplom je jenom papír, který o vás neříká vůbec nic. Nebylo mu jasné to, že ostatní slovně zesměšňují jiné studijní obory a jejich studenty, když vše tvoří celek a jedno rodí druhé v nekonečném řetězci. Blaze každému, kdo dovede svět vidět jako komplexní pestré místo a pocítí kouzlo zázraku. Všiml si, že někteří učitelé příliš lpí na látce, kterou si pracně během života snažili osvojit, a chrání ji, seč mohou, před veškerým pokrokem.
Daniel se domníval, že je škola otevřená pro dialog mezi studenty a učitelem. Myslel si, že bude moct pěstovat kreativitu, která v jeho nitru volala po svobodě, leč na univerzitě ho učili nedělat chyby a být za každou cenu sebejistý. Ale jak se můžeme rozvíjet bez chyb a beze strachu?
Tak po čase došel k závěru, že je univerzita svět s vlastními pravidly a přístav bezpečí pro ty, co postrádají životní sílu čelit skutečnému světu, a věděl, že takový být nechce. Přál si objevit to tajemné něco, co v jeho nitru plálo, spalovalo jeho srdce a nenechávalo ho klidným.
Chtěl odejít a hledat svoje předurčení, ale tehdy ho na jeho cestě zastavila láska. Poznal děvče ušlechtilé povahy a její havraní vlasy stáčel na čtvrtku úhlem při přednáškách, očí vykresloval jako hluboké studny duše a ruce její byly něžnou stužkou vlnicí se v prostoru. A když vytvořil svůj první obrázek, aby jí ho mohl s rozpaky věnovat a říct, že ji má rád, jejich povahy splynuly. Bylo to malé kouzlo, ovšem nic není věčné. Dívka po roce odjela na samý okraj světa a zanechala ho samotného.
Když jeho láska zmizela, stal se Daniel ještě víc zamlklý a odměřený. Zase moc přemýšlel a chtěl se vymanit, ale měl strach. Bál se, že zklame rodiče a sám sebe. Dosavadní život byl pohodlný, jistý a komfortní, zatímco změna mu naháněla hrůzu. Tak vyčkával a krví mu koloval jed apatie.
A pak nastal den zlomu. Daniel oznámil, že odchází a oči mu svítily čirou radostí. Byl zase volný, otevíral se před ním nezměrný prostor a měl chuť řvát a vyskakovat do výšky. Nikdy jsem neviděl tak šťastného člověka.
Po nějaké době došla Danielovi jedna zásadní věc. Vydal se na osamělou cestu, protože byla jeho vlastní, a pocítil bolest, jakou zažívají izolovaní lidé. Navíc zjistil, že je některým bývalým spolužákům pro smích (byl to nedostudovaný nevzdělanec – prostě hlupák).
Jako každý izolovaný člověk tedy chodil mezi lidi, stál uprostřed hlučícího náměstí a měl pocit, že je na celém světě sám. Večer sledoval zasněně rozsvícené lampy v ulicích (líbily se mu přechody světla a stínů) a paletu barevných skvrn rozprostřenou na hladině řeky.
A bolest z izolace byla dalším prvkem v jeho obrázcích spolu s láskou. Kreslil teď dlouhé aleje svítící ve tmě, déšť bubnující na deštníky osamělých chodců a odrazy barevného světla v kalužích.
Jeho spolužáci úspěšně dokončili školu a zařadili se na příslušná místa v souladu se systémem. Když náhodou některý z nich potkal Daniela venku na ulici, jak například ztvárňuje slepého klavíristu nebo jak přelévá zrníčka písku a vypráví lidem příběhy o lásce a ztrátě promítané na stěnu, musel se potutelně usmát, a pak pokračoval dál do své temné kancelářské klece, za dalšími papoušky.
A zatímco Daniel objevoval soulad, harmonii a barvy světa ukryté v malých bonsajích, růžích a orchidejích, sledoval souhvězdí a proměny života, oni spolužáci nahlas opakovaly názory, které nebyly jejich, a chodili demonstrovat na velká náměstí, jako nástroj cizí vůle. Opět v souladu se systémem.
Tak se Daniel naučil abstraktním symbolům. Zjistil, jak čisté emoce deformují okolí a kreslil zástupy lidu bez výrazu, průvody tápající ve tmě. Kreslil chiméry s podobou nahých žen a nejhlubší obavy jako připomínku vlastního strachu.
Když bylo Danielovi smutno, chodíval do zrcadlového bludiště nad městem, protože si moc rád představoval sám sebe jako zavalitého trpaslíka nebo shrbeného dlouhána s kloboukem. Večer vylezl na vyhlídku, díval se na usínající město a měl tesknou náladu. Říkal si, zda udělal správně, když všechno zahodil, a taky se mu stýskalo po jeho lásce s havraními vlasy.
Na tomhle místě nakreslil jeden z nejtesknějších obrazů (malba města na prahu dne plná světel a touhy). Běhal mi mráz po zádech, když jsem dílo poprvé zahlédl.
Daniel nalezl v labyrintu svoji zrcadlovou bytost, která se pak vyskytovala v každém jeho obraze. Mluvila k nám skrze oči namalovaných žen, byla v objektivech fotoaparátů, jako tajemný odraz za scénou, tančila se stíny na stěnách.
Snaha o finanční nezávislost ho dohnala až na samý okraj propasti. Jeho obrazy se zdaleka neprodávaly tak, jak by si Daniel představoval. A tehdy se setkal s opravdovou bolestí, která je denně přítomná na ulicích, a jeho obrazy se zase proměnily. Tentokrát nasály syrovost, šeď a chlad.
Jeho spolužáci stoupali na společenském žebříčku prostřednictvím jejich kariérního růstu v souladu se systémem a potutelně se usmívali, když Daniela viděli, jak se potácí celý vysílený na ulici nebo hraje turistům na klavír na nádraží a v očích se mu zračí únava. Oni měli na dosah sny, které jim propůjčila reklama a různá média. Oni žili v souladu s harmonií společnosti a s hrdostí si připomínali svůj velký úspěch, jenž jim visel zarámovaný na stěně.
Ke změně obrazů došlo zase v období, kdy se Daniel seznámil s lidmi, kterými většina z nás opovrhuje, a zjistil, že někteří z nich mají čistější duši než celá řada všeobecně uznávaných dobrodinců. Jeho obrazy se stávaly geometrické, barevné a abstraktní. Pamatuji si především na děvčata z nočních klubů, která se na platně vlní v barevných útvarech.
Nakonec v jeho díle našla zalíbení soukromá sběratelka, která záhy toužila po každém obraze. Jeho dílo se díky jejímu vlivu dostalo na první výstavy a během pěti let se z Daniela stal uznávaný umělec.
Daniel přijal uznání s absolutní pokorou. Na večírcích se necítil zrovna ve své kůži a byl jako vždy tichým společníkem. Spolužáci, kteří tou dobou prožívali krize středního věku, nemohli vystát jeho projevy. Slova ovlivněná láskou, osaměním, přátelstvím a bolestí. Byly to slova plné útěchy a soucitu, jaká se vskutku dotýkala nás všech – včetně těch, kteří si před nimi zacpávali uši.
Celá Danielova historie byla napsaná v obrazech a nelitoval jediné hodiny od té doby, co odešel z univerzity. Všechno věnoval své práci, vzdal se svého života, aby ho opět nalezl.
Daniel brzy nato opustil náš stát (chtěl zase vidět svou krásku s havraními vlasy). Určitě každý zná její obraz, který visí v národní galerii za neprůstřelným sklem, denně sledován kamerami a stovkami návštěvníků. Obraz, ve kterém jsou roky zkušeností. Snad toto dílo zůstal navždy důkazem, že nalezl to, co hledal.