Lekce

Když Petr klepal na dveře kabinetu starého profesora Vondráčka, cítil trochu ostych. Ale musel to říct. Musel to říct, jak to cítil.
Hned jak stál před starým mužem tváří v tvář, vypálil to na něho:
"Pane profesore, zrušte prosím moji účast na té soutěži filosofických esejí. Já... já nemám inspiraci."
"Nemáš inspiraci?" zeptal se učitel, "a co tak najednou? Celý rok na hodině filosofie vskutku perlíš: eseje, alegorie, vzpomínáš si na citáty slavných filosofů... nebyla by to škoda?"
"Měl jsem inspiraci," vydechl student, "ale... už nemám."
"A co tak najednou?" zeptal se stařec, "jaká je změna, co se tak honem stalo, že je všechno jinak?"
Petr se odmlčel. Napřed se styděl to profesorovi říct, ale když už se toto téma nakouslo – co může ztratit?
"Ona... rozešla se se mnou. Včera." hlesl.
"Nějaké děvče?" usmál se profesor, "tvoje první, že?"
"Ano... dělal jsem to všechno pro ni. A z radosti, že ji mám. A.. a.. vůbec. Všechno bylo takové krásné, rozsvícené..." Petra samotného překvapilo, že se vyučujícímu takto otevřel. Ale ze zkušeností z několika let výuky věděl, že profesorovi Vondráčkovi může věřit.
"Poslyš, chlapče," bručel starý pán, "a ta inspirace, ty nápady, to světlo – to bylo její? Vždyť to bylo přece tvoje."
"Moje?" zeptal se mladík.
"Ano, samozřejmě: nemohlo se to nikam vypařit. To ty sis jen dovolil ho používat, po něm sáhnout, otevřít se mu – když tu byla ona. Ona není autorem těch esejí: jsou tvoje. Kam bychom přišli, kdybychom potřebovali svolení někoho druhého k tomu, abychom byli šťastní?"
"Takže... ta inspirace tu někde stále je?" zeptal se Petr.
"Je v tobě, chlapče. Jako byla vždycky. Všechny ty záminky 'někoho mám', 'nikoho nemám' – hoď prosím za hlavu. A podívej se do svého nitra. Stále tam najdeš tu radost, tu inspiraci, to světlo: bez podmínek, bez závislosti na někom: chápeš? Už to chápeš?"
Petr se usmál. Dostal cennou lekci a obrátil se ke vnitřnímu zdroji štěstí. Na tu soutěž filosofických esejí nakonec přece jen půjde. A nejen tam.