Šípkovemu princi

Nastalo období, kdy Šípkový princ téměř zmizel. V zahradách za spálenými mosty skoro nebýval, a když, tak čistě náhodou. Jen trnitému ochránci jeho paláce zůstalo privilegium vídat Prince kdykoliv.

Venku bylo nejkrásnější období roku. Javorům narostly tmavě červené listy, rorýsi se za nadšeného vřískotu proháněli mezi rozpálenými domy a občas obletěli i Kouzelný kopec v naději, že tam objeví nějakou hmyzí lahůdku.

I do Paláce Temnoty zřejmě nahlédlo Slunce a zbarvilo zbroj Šípkoveho prince do modročerna. Kráčíval, oblečen do ní, uvolněně, spokojeně, nastavoval tvář prvním paprskům, a rázem bylo vidět jeho sílu a zvláštní vnitřní krásu, o které by ho ovšem nikdo nedokázal přesvědčit.

Ostatně ani on sám si za teplých večerů nebýval jistý, která část jeho osobnosti je silnější, a dobro se zlem v něm sváděly, stejně,jako ve všech lidských bytostech, odvěké boje bez konečného vítěze..