O muži, který na vše přišel

A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už je věk! Toho času prožitého ve jménu jediné otázky cíle! Ještě že jsem netušil, jak se každým mým skutkem pachtím za tajemnou odpovědí. To by se mi ty roky pěkně protáhly. Žil jsem si, jak jsem jen dovedl, a najednou to bylo tu. Zřejmé, prosté a až průzračně jednoduché. Zkrátka naprosto jiné, než jsem čekal. Žádný blesk z čistého nebe, hlas shůry či blažené osvícení. Nic takového. Jak jsem byl bláhový v těch představách. Ale to víte, velké poznání jako by si žádalo patřičné kulisy. Aspoň zahřmění. Slabé zemětřesení. Záchvěv? Nic. Zkrátka jsem se jednoho zdánlivě nevýjimečného rána podíval na svůj odraz v zrcadle a měl jsem to. Smysl života se najednou zdál tak jasný.



Zíral jsem tehdy na sebe snad celých deset vteřin. Nedokázal jsem uvěřit, že jsem konečně u cíle. Tam v mé vlastní koupelně, pod vlastní střechou, oblečen ještě v pyžamu, také vlastním, a manželka s dětmi buší na dveře, když už jako budu hotový a pustím je do koupelny. Zkrátka bylo to tu. Konečně! Komu jen se to poštěstí? Nadřel jsem se, to je pravda. Úspěch jsem si proto nepochybně zasloužil. Ten pocit zadostiučinění bych vám přál prožít. Máloco se té chvilce vyrovná. Vždyť já jsem až na pár zaškobrtnutí dělal vše podstatné v mém životě správně! Tak jsem s povzneseným výrazem ve tváři vyšel z koupelny, snad i svatozář se mi v ten okamžik vznášela nad hlavou, usmál jsem se na celou rodinu a těmi několika kroky jsem vstoupil do nového života.



A že to byl život! Ne že by se snad objektivně cokoli změnilo, ale vědomí, že kráčím po té pravé cestě a že po ní mám stejným způsobem pokračovat až do hrobu, činilo každé složité rozhodnutí a klíčový moment snadným a konečně i příjemným zpestřením každodenního života. Kam jen se poděly ty časy, kdy jsme se donekonečna rozčilovali a hádali, když jsme nebyli schopni najít přijatelnou odpověď na zásadní otázky, které život čas od času přinášel? A jak jsme se jen dokázali handrkovat o každou drobnost, když ten náš skvělý nápad nebyl ostatními s ovacemi a poklonou přijat? Tak malicherní jsme byli, když jsme nesvedli dohlédnout dál než k vítězství v té bitvě vůlí, jejíž pravý význam nám však unikal. Jak to bylo teď jiné! Hádky a náročná rozhodnutí sice nezmizela, ale pokud měla být součástí té dlouhé cesty odněkud někam, na níž se naše bytí a náš rozvoj odvíjel, byly to okamžiky téměř přetékající štěstím. Už jsme si je neprotivili. Snad jsme se na ně i občas těšili, když čas od času rozvlnily stojaté vody každodenního života. Vždyť měly smysl. A já na něj přišel! Tam, mezi umyvadlem a sprchovým koutem.



Tak se z našich životů cosi vytratilo. Něco, co zde bylo od pradávna až do onoho rána, zmizelo. Už jsme věděli, kam jdeme, jak se na té cestě chovat, k čemu to celé je, no prostě, věděli jsme, jak žít. A tak jsme každým dnem konali. Vše bylo jasné, trasa vyznačena, tohle nedělej, tam nesmíš, o tomhle vůbec nepřemýšlej, tamto je zas úplně k ničemu. Vždyť už přece víš, co máš dělat. Co nemáš dělat, sis už vyzkoušel. Nikam to nevede, tak toho nech a už ani krok stranou! To vše znělo mi hlavou, když jsem se jen po očku odvážil ohlédnout po tom, co mi uniká. A že toho bylo! Mé velké poznání narýsovalo nepřekročitelnou čárou můj doživotní kurs, ze kterého nebylo úniku. Proč ale uhýbat, když poznáte smysl života? Přece víte, co máte dělat. Víte, co je pro vás správné. A já se ohlížím čím dál častěji.



Čas se krátí. Šedin přibývá a já už na nic jiného nepřišel. Stačilo to. Tehdy ano. Musí to vystačit až do konce! Kým jsem tehdy vlastně skutečně byl? Ale dost už! Děj se co děj. Když už jednou najdete smysl života, jen stěží se ho vzdáte, abyste se vydal hledat nějaký jiný. Ba ne! To se přece nedělá! Jeden musí každému stačit. To by tak hrálo! Dnes tenhle smysl, zítra zase jiný. To by byl pěkný nepořádek. Že bych si byl vybral špatně? Ale vždyť já si jej konec konců nevybral. To on si vyvolil mě! Každý má svůj vlastní a basta! Z cesty se neuhýbá. Vždyť už do konce tolik nezbývá. To už se dá snést. A s každým rokem pochyb ubývá, krční svaly tuhnou a hlavou už nejde tak pružně otočit jak dřív. Tak jen vytrvat. Vytrvat.



Byl to dobrý život. Hledal jsem dlouho jeho význam, ale nakonec jsem jej objevil a dobře využil. Sílu a odvahu mládí jsem napnul k poznání toho nejdůležitějšího a zralost a moudrost dospělosti zas pak k jeho naplnění. Nikdy jsem neuhnul a nikdy nezapochyboval. Jak bych také mohl? Kdo najde smysl svého života, je zachráněn. Pak už jen stačí se ho držet, i kdyby hrom bil a prudký vichr se snažil smést vás z cesty. Držte se té stezky, je úzká a není jen tak k nalezení. Jak ji jednou spustíte z očí, už se nemusí objevit. Jste ztraceni a není vám pomoci. Nic jiného než poklidný pochod stezkou ten opravdový život nenabízí. Držte se jí. Ať to stojí, co to stojí. Jinak zbývá jen bezcílné bloudění bujným hvozdem neuspořádané existence. Ale kdo by o takový smysl života stál? Kdo by měl tu odvahu sejít z cesty? Já tedy rozhodně ne!