Zamyšlení

Vysokoškolská léta byla dosud těmi nejlepšími i zároveň těmi nejhoršími roky mého života.

Na vysokou školu jsem šla s natolik zlomeným srdcem, že mě udivovala jeho schopnost ještě tlouct. 

Během prvního ročníku bakaláře se mi následně rozpadl dosavadní život. Rozpadl se a roztříštil. Zoufale jsem se snažila z rozbitého domova pomoci na stejném místě postavit dům. Zbytečně. Na zničené půdě nic nemůže znovu vyrůst. 

Život, jaký jsem znala, byl nenávratně pryč. Všechno, na čem mi záleželo, bylo zničené, zmrzačené, ztracené, mrtvé - a přicházela další rána za ranou.

Všichni kolem mě následovali své sny a budovali svou budoucnost; já se krčila v koutku, bez cíle, bez rutiny. Zatímco si všichni užívali svobodu nočních hodin a radost ze života, já dusila své křiky a schovávala své slzy do polštáře. Studium samotné mi po určité době nedávalo ani to málo, v které jsem doufala. Ve druhém ročníku jsem přemýšlela, že se vším skončím...

Pak se na mě usmálo malé štěstí v podobě prvního vážného vztahu; rychle ale vyprchalo a vztah mi přidal jen další smutek. A posléze mě v souvilosti se vším ostatním dostal do zoufalství. 

Věci se začaly trochu zlepšovat, jak jsem nastoupila do prvního ročníku magisterkého programu. Chytila jsem druhý dech, vyčistila si hlavu, rozhlédla se kolem sebe a zvolila si cestu, po které se chci vydat. Vzala jsem si zpět sny, o které jsem byla připravena.

Pak jsem se zamilovala znova, tentokrát snad opravdověji než kdy dřív.

Na začátku studia jsem byla cynická bezvěrkyně, nyní se mi víra v dobro a krásno znovu vrátila.

Trvalo to dlouho.

Ale jak se ve svých vzpomínkách dívám do minulosti na tu nebohou dvacetiletou dívku, kterou jsem bývala, vidím, jak jsem se za tu dobu změnila.

Pochopila jsem, že zlomené srdce i duše potřebují čas k tomu, aby se zhojily, a že má cesta se liší od cest ostatních. Během své poutě životem jsem se několikrát ztratila či sešla z cesty, ale věřím, že vždycky je naděje chytit správný kurz. Protože co jsme na své cestě ztratili, můžeme opět nalézt. Důležité je mít na paměti, že pokud někdo nedokáže pochopit a opovrhuje námi, že jsme lidské bytosti, které krvácí či potřebují útěchu... pak takový člověk není hoden naší lásky. 

Budoucnost mi zajisté přinese další změny, nové radosti i strasti, ale v tuto krátkou chvíli, kdy sedím v kavárně a píši tyto řádky, jsem vděčná za sílu, kterou jsem v sobě našla, abych pokračovala dál, a kterou ve mě udržovali mí nejbližší - má maminka, můj bratr a mí zesnulí prarodiče.