První psací stůl

Konečně jsem se dočkal! Trvalo to! Byl tady a byl jen můj. Měl všechno, co jsem si přál. Velikou pracovní desku, šuplíky, navíc uměl růst společně se mnou, protože byl výškově nastavitelný! Můj první opravdový psací stůl voněl novotou. Dřevem a lakem. Leskl se, vábil mě, ale já k němu i tak v ty první chvilky přistupoval s nesmírnou opatrností, bázní a respektem. Přece mít psací stůl, to není jen tak! To už něco znamená a o něčem svědčí. Takový cenný a zodpovědný dar přece nemůže dostat kdekdo. Ta čest totiž připadá jen velkým dětem. No, skoro dospělým. Kdepak, nějakému prtěti ze školky by stůl nemohli svěřit. A nejen proto, že takoví prcci ještě neumí ani psát. Ti ať si mají malé stolečky na hraní s modelínou a rozlévání vody od vodovek. Velké stoly jsou jen pro nás, pro velké.

Moje radost byla bezmezná. Sen se splnil. Chci se rozběhnout k vytouženému dárku, ale co to? Nohy odmítají poslušnost. Nemohu se odlepit z místa. Co se to děje? Vždyť jsem si stůl tolik přál, tak co mi teď brání se ho konečně zmocnit? A v tu chvíli jsem to pochopil: zodpovědnost. Ohlušující příliv pocitu zodpovědnosti mě zaplavil a nechal jak přibitého stát na místě. Rodiče překvapeně čučí? Co že to se mnou je? Ale to přece není jen tak, stát se majitelem a pánem psacího stolu. To sis to, holenku, představoval moc jednoduché. No ano, mám k němu přece nějaké ty závazky. Nevím, jestli mi tehdy hlavou prolétlo právě tohle slovo, ale dnes nejlépe vystihuje, nad čím jsem tehdy dumal. A nejde jen o péči o stůl. Kdepak, už žádné vylité vodovky, rozpatlané tempery, inkoust hluboko vpitý do dřeva, natož fleky od limonády! Ale o to nakonec vůbec nešlo. Ten stůl mi svou mocí šeptal. Promlouval ke mně a mou hlavou se stále nezadržitelně rozlévala jeho jasná slova:

“Zasluž si mě a tvoř.”

Měl jsem si takový náročný dar vůbec přát? V těch momentech jsem váhal. Nebyl jsem si jistý. Toužil bych po něm vůbec, kdybych tušil, co ode mně bude stůl vyžadovat? A nežádal zrovna málo. Mám na to vůbec? Vždyť já si chtěl jen hrát a být velký. A ten protivný bručoun stůl mi teď říká, že to není možné. Že nejde být obojím naráz. Dítětem i dospělým. Hrát si a pracovat. Být bezprostřední a důležitý. Dělat něco jen tak, že se vám chce, a být současně dospělácky zodpovědný. Mluvil jak táta s mámou. Brrrr. Asi ne. Možná jsem se unáhlil. Tohle je na mě ještě příliš velké. Raději si budu hrát. Hra má sice taky nějaká pravidla, ale jsou moje, nebo naše a nikdo nám je nediktuje. Tak až jindy. Snad za pár let. A užuž chci udělat ten krok zpátky vstříc dětství, o které jsem se málem tak neuváženým činem připravil, když tu na mě stůl ještě jednou a naposledy promluvil:

“Neboj se. Vždyť právě tady se mnou můžeš být obojím. Dělat to všechno. A o nic nepřijít.”

Zarazil jsem se ještě a uvažoval. Znělo to dobře a já tomu chtěl věřit. Stůl působil stále lákavěji. Proč jen by mi lhal? Přece jsem si ho tolik přál a tak usilovně na něj těšil. Tak dobrá, já to tedy zkusím, dal jsem najevo svými kroky, když jsem se po tom dlouhém váhání ke stolu přiblížil. Sáhl jsem na něj. Pak se usadil na židli a maminka mě s napětím jemně přisunula k desce stolu. Zdála se rozlehlá a když jsem se rozhlédl pořádně, náhle jsem viděl, že jeho okraje nemají konec. Deska byla nekonečná. S otevřenýma očima jsem se v tu chvíli pod vlivem nepochopitelného nutkání zasnil.

Z těch do nekončící dálky se táhnoucích okrajů dřevěné desky jako z mlhy vystupovaly všemožné postavy, postavičky, zvěř, figury všemožných tvarů a barev, království, města, světy, planety a galaxie, ale i zcela nepatrné domečky s jejich skromnými obyvateli a celá řada všemožných osob, zvířat i věcí. A každý z nich, ať už šlo o kohokoliv či cokoliv, měl něco na srdci. Příběh. Hlaholil jeden přes druhého, jak se ke mně blížili, a každý z nich mi jej potřeboval předat. A bylo jen na mě, abych ho zaznamenal a představil mému světu. A bylo také jen mě, jak to udělám. Nebál jsem se. Byl jsem klidný. I přes všechnu tu zodpovědnost, kterou jsem v tu vteřinu pochopil a která už mi nepřipadala tak úmorně dospělácká.

Vzal jsem čistý papír, pastelky a mírně jsem k nim všem promluvil:

“Jeden po druhém, kamarádi.”