Dialog za kuchyňským stolem

Odehrálo se toho tolik. Společensky. Myšlenkovĕ.  Hudebnĕ. 

Seznámil jsem se s pár novými lidmi. Na Besedĕ. 

Vypil pivo s tvůrci oblíbeného podcastu. Prohodil pár slov se šefredaktorem Full Moonu. 

Dostal rady jak vést rozhovor s kapelou. Ptát se na trápení, bolest, úzkosti, a hlavně dĕtství a formování. 

Dostal příležitost se zeptat. Sepsat společný dialog report.

Který není opisem, ale je o atmosféře, lidech, příbĕzích a zážitcích. 

O urgentní a neodbytné potřebĕ tvořit a daru se propojit s lidmi. Jak píše Wodehn.

A taky o prožívání spánkové deprivace, otravná sociální fóbie, latentní úzkosti, sebehodnocení, nízké sebevĕdomí, tenze, mírná, sotva pozorovatelná. 

A poté odříkání. Přísné. Nesmyslné. A přesto jsem viděl zrcadlo v lidech. 

V pocitech. V paměti. V noci. 

V úsmĕvech delších jako lodĕ. V ponorech až k slzám.

K lásce. V bolestikterou zadržuješ--  flashbacky na mámu, kamaráda Ctirada. 

Takové to mladé rozpolcené utrpení.

Filosofická zmatenost duševní prázdnoty.

A přesto. 

---

Návrat domů, kočičí pelíšky, kožíšky, přítelkynĕ, pračka, zázemí. 

Zpráva od babičky, že leží na neurologickém. 

Síla s ní, snad bude v pořadku. Vĕřím. 

...

Smyčkuje do skladeb. 

S vokóderem v hlase.

Tvoří hudbu.

.