Tam dole

“Připadáte si duševně zdráv?” zeptal se mě lékař.

“Jak kdy,” odvětil jsem stroze.

Právě jsem se nacházel dole. Velmi dole. Tak hluboko, že jsem si nebyl schopen připomenout, že existuje i nahoře. Jako by všechny ty dlouhé kilometry a parseky hlubiny zastinily skutečnost, že taky existuje nějaké nahoře. Velmi nahoře. V mělčích hloubkách to šlo. Ale tady už ne. Tady bylo už moc temno. Moc dusno. Moc smutno.

A co pomyšlení na ni? Pomohlo by? Pomohlo. Ale sem, až na dno, ta myšlenka nepronikne. Tady jsem sám. Tady jsem byl vždycky sám. Jako by nikdy neexistovala. Strašné. Strašné pomyšlení.

“Musíte myslet na něco pozitivního. Co vás drží na nohou?” zkouší to doktor jinudy a ptá se.

Dřív jsem si to také myslel. Zaměřit mysl na něco takového a bude dobře. Proto jsem nikdy nechtěl být sám. Ale být s někým, kdo mi takové vodítko dá a vytáhne mě jako na háčku z toho dolu. Ale není to tak docela a vždy pravda. Nefunguje to pokaždé. Tam dole už ne. Tam nade mnou má moc jen ta děsná prázdná tma a neproniknutelná vzdálenost, která mě dělí od záblesku denního světla a nemilosrdně drtí mou hlavu. A těch se bojím. Protože mě mohou zabít. A také mě lákají. Protože mě mohou zabít.

“Je to jen chemie,” říkával doktor, “chemie ve vaší hlavě. Není to skutečné. Berte to tak. Nemusíte to brát vážně. Není to skutečné.”

“No dobře. Zkusím to,” odpovídal jsem nedbale.

Je to jen skutečná chemie v mojí hlavě. Nešlo to. Dál jsem se nedostal. A to mluvím o těch lepších chvilkách, kdy jsem schopen s někým promluvit. Tam dole? Kdepak! Ani pomyšlení! Tam není na takové složité úvahy místo. Tam je všechno jednoduché. Ničí mě to tam. Ale bývám tam spokojený. Tam není třeba bojovat. Příliš bojovat. Tam jde jen o přežití. Tolik nemyslíte. Jen se odíváte tmavými barvami a je vám zle. Je to prosté. Jasné. Nic složitého. Líbí se mi tam.

“Jak je to vůbec možné? Zda se to jako jiný svět, o kterém vám teď povídám. Jak je to vůbec možné?”

Je to jen chemie, říkával mi v hlavě doktor.

Ano, tam dole se na mě valí kilometry a tuny chemie. Nesnáším chemii. Hlavně tu skutečnou. Tu, co je jen v mojí hlavě. A ostatní z ní mají psinu. Hlavně doktoři. A nikdo jí nerozumí. Té mé chemii v hlavě. Ale já ji mám přesto rád. Rozumím jí, přestože z ní koulím očima. Mám ji a ona má mě. Máme se spolu parádně! Tam dole je tím jediným, co mám. Tady nahoře nám nikdo nerozumí. Tak tedy máme jeden druhého.

A pak otevřu Jatka č. 5 a vykoukne na mě obrázek strašlivého vlkodlaka, který nakreslila moje malá dcera a který manželka do knihy vložila jako záložku, když neměla nic lepšího po ruce. Chemie je pryč. A já se rozpláču. A je mi zas dobře.