Setkání se siluetou

Nic než silueta, hrubý obrys tvého dnešního já na dlážděné cestě.
Ticho se odráží alejí z kmene na kmen a nezmůžu se na nic jiného, než bezvládné pozorování. Mizí mezi kořeny, natahuje dlouhé prsty a ukazuje na tři tečky za mými větami. "Vidíš," našeptává, "vidíš, malý, co tu je a není? Co tu schází?" Lehce mne cvrnkne do špičky nosu.
Měsíční šero se kroutí v rytmu starých ozvěn, svazuje jazyk a kotví ho kdesi v hrudi - tam, kde i ty nejhlasitější konce vět zapadnou v mělkém dechu.

Nejsi tu. Otočila ses, pomalu odešela.
Spadané listí tlumí kroky stínu stejně skutečného, jako včerejší smích.