Odkud se známe?

U Sajmona pod topolovým hájkem, funky hospoda s veselou obsluhou, tibetskou čapkou, filáč s trikem run DMC a historkama o keťáku. Sdílíme, popíjíme, žijeme. Surftrip, rumunsko, lajf, drogy, tripy, vtipy a koniferky. Šnity a limča. Tvarglovej chleba a nad ním led svĕtlušky. Na stĕna obraz karbaníků s nahou kráskou svádĕjící staré gembléry s kvéry. 

Matoslav odchází za mladou. Pokračujem: ,nepujdeš se se mnou vyčůrat?' Ptá se K. Vytáhne ságl, šnupátko a nadrtí dvĕ. Kelvina kleina. Na brňáka kubu. Keťák s koukem s větší přímĕsí kouku. Pošlem je tam do levé, pěkně s citem, pomalu, bez ostychu a horlivosti. Je to addict af. 

Chvíli u stolu kecáme, do krku netečou žádný benzínový splašky, je to čistota. Po dvaceti minutách mĕ to hitne jak se začnu špinavĕ psychedelicky vytrácet, obrušují se hrany světla stolu intelektu debat a konce pocitů. Ta hlava je to místo. Dopíjíme šnita. Neklid nerozhodnost. Sladký slastný návrat staré známé přítelkynĕ paranoi. Jakoby odkudsi šla.

Jemně tam byla. A přitom nic nehrozí. Uměle navozený pocit

a přitom tak skutečný? A přitom tak přítomný...

povídáme si dále, cigaretový kouř, platíme, loučíme se.

Brno je zamžené tou podzimní melancholickou tmou. Jsem oslnĕn odkudsi Zevnitř.

zemĕ, z lůna, ze světla, z matky, z lunaty, z ulice. Znásobená únava. Pernamentní strach dotknout se světa. Dotknout se sebe. Vystoupit ze sebe. Z palety naděje a zmaru. Obejmout se. Obejmout vše. 

Pernamentní strach z úzkosti a z lidí. Z nenávisti a z toho že nenávidět lidi je přirozenost. Jako by to vycházelo z paměti. Z traumat. Z červeného světla. Z pocitů nejasné ohraničeného porodu a výchovy.

Pernamentní strach z nerozhodnosti, ze zbavení se pouť odpovědnosti a námĕsíčnosti nad svým životem. Touhou. Siluletou. 

K říkal, že to je netrvá dlouho. Ten účinek odeznívá a přesto bolest, ta skutečná potlačená lidská bolest, jak tam je a vyplouvá na povrch. To vnímání, odcítĕní, odosobnĕní obalené v upířím kůlu v srdci. 

Není nic než to zachytit zaznamenat, pocítit, vyplakat se, nelze čekat, že tomu porozumí, když sdílení v teče do slov modrého moře té černé noční procházky.

Rozjezdy se ještě neroztekly do noci. 

Šaliny ještě jezdí skrze srdce a strach, 

jdeš podél sedmipatrových domů francouzkou ulicí, 

okolo murálů a existencí žijících v příšeří,

je to tvůj hood kde si nechtěl žít,

a přesto to nejde nemít rád,

jak po kostkách hvezdové ulice,

hledáš poezii v bezvýchodnosti a prázdnotĕ,

v zákoutích a listech onoho města,

jez není rodným městem,

vzpomínáš na blatného s nezvalem

a jejich plané oči a šílený svit,

na jejich chábry okolo stolu s kávou a poezií,

jdeš tím životem a chceš uvidĕt uvěřit,

v poezii, dobro, smysl, kontinuitu...

Doma najdeš kocourka, ženu, nikoliv zen. Teplá voda na čaj a tělo a duši. Uleháš, doufaje se z toho vyspát, vypsat.

vytesat do kamene opilé mysli básnĕ 

a odevzdat se snům.