Brdské Hřebeny a psí intermezzo

 

Náhorní plato brdských Hřebenů

září oranžovými korunami modřínů.

Kráčím stezkou, jež se vine stromořadím,

kde z lůna rezavého kapradí

soutěží ztepilý smrk s černou borovicí

o korunní majestát lesa

a slunce průzory v olověných mracích

rozsvěcí tůně mokřin sevřené trsy ostřice.

 

Ticho pozdního podzimního rána ruší pouze vzdálený

a místy sotva postřehnutelný zvuk motorové pily.

Putuji sám a vnímám chladivý dech lesa,

žádný užvaněný kolovrátek rádoby jahodových úst,

žádné umanuté soudy o kolegyních z práce,

žádné litanie ženy usilující o pozornost a láskyplné doteky,

jen blažená samota a souznění s přírodou.

 

Idylu liduprázdných brdských Hřebenů naruší až intermezzo návratu do civilizace.

Nedaleko výletního parkoviště střetávám starou ženu se psem. Čokl je to velký, černý, rozjívený a otravný. Žene se rovnou ke mně, protože bába prostě odmítá mít svého miláčka na vodítku.

Nerudně zakleji a slyším obligátní zaskřehotání: „Nebojte se, nic vám neudělá!“

Inu, nic mi neudělal, jen mi přejel po nohách oslintaným klackem, který držel ve své páchnoucí tlamě. Odporné! Chtěl si hrát, nebo se družit? Kdo ví?

Nechápu, jaká nedostatečnost vede lidi k tomu, aby žili na hromádce se zvířaty. A mají je dokonce za vzor bezstarostného přístupu k životu. Učí se od nich nemyslet a žít přítomným okamžikem.

Dnes jim často už nestačí pes jeden, ale mají hned dvě nebo tři uštěkaná psiska bez jakéhokoli smyslu, pro nějž si člověk tato zvířata původně ochočil. A z lidí se stávají zvířátka otravnější než samotní psi, jimiž chtěli zaplnit prázdnotu své osamělosti.

Jak pošetilé, jak ubohé!