Po porodu

Při pohledu na bezvládné tělíčko v inkubátoru necítila nic. V místnosti bylo horko. Chtěla si sundat huňatý zelený župan, ale při pohledu na ostatní ženy v županech jí přišlo, že by to mohlo být považováno za nevhodné. Dívala se, jak všechny shlížejí na vrásčitá stvoření napojená na hadičky, jak automaticky otvírají okénka určená pro pečující ruce zdravotních sester, hladí příliš malé hlavičky a zaujatě přitom s přítomnými sestrami konzultují stav jedince za sklem. Znovu se podívala do inkubátoru. Vedro začalo být nesnesitelné. Jméno na kartičce bylo napsané Comic sansem. Mírně se ošila. Sestra mezitím přišla se stříkačkou a skrz okénka začala dítě krmit. Vsunula mu do malých rudých úst malíček ve sterilní rukavici, a když dítě začalo sát zrádný prst, vložila vedle něj i stříkačku, a pomalým, téměř neznatelným stlačováním pístu vpravovala do drobného člověka mléko jiné matky.

Nevěděla, co říkat, konverzace u ostatních stanovišť byly tlumené, u mnoha z nich probíhalo už i plnohodnotné kojení. Ženy zcela nepokrytě vyndavaly svá prsa, která jim sestry v případě potřeby zmáčkly či nasměrovaly požadovaným způsobem. Ve všudypřítomné sterilitě se ozývalo nesynchronizované pípání složité techniky.

Zeptala se sestry, co znamenají čísla na monitoru, od nějž vedly kabely k její skleněné kóji. “Tlak, saturace.” Účastně pokývala, jako by věděla, co to znamená. Přišlo jí, že by to měla znát. Která matka nemá ponětí o tom, jestli je její dítě dostatečně saturováno? Špatná matka, to jest.

Znovu upřela pohled na malého savce, zcela zaujatého gumovým prstem zdravotní sestry. Kůže na celém těle byla tmavá, na zádech bylo patrné hnědé ochlupení. Ne, děti ve standardizovaných evropských reklamách byly bělejší, tím si byla jistá. Že je to novorozenecká žloutenka a další důvod, proč zůstat uvězněná v neosobním prostoru intermediárního oddělení krčské nemocnice, se dozví až později. Teď se domnívala, že tenhle člověk zřejmě neponese její nezdravě bílý pigment, ale bude se dobře opalovat po otci. Jinak žádnou podobu neviděla. Ani s ní, ani s otcem. Při pohledu na opuchlou tvářičku se jí vybavilo slovní spojení z hodin dějepisu “nadočnicové oblouky”. Tohle dítě je rozhodně mělo. Plína byla příliš velká a ona netušila, že má přivézt vlastní balík. Poprvé se po týdnu směla vydat i na jiné oddělení, než byly porodní sály a bývalý sklad léků hned vedle oněch sálů, kde vytvořili provizorní pokojíček pro případy, jako byla ona. Pro ty problémové.

Znovu se ošila. Z všudypřítomného vedra se jí dělalo špatně. Ještě před pár hodinami se na sále klepala zimou a na žádost o přikrývku přes ni porodní asistentka neochotně přehodila cosi jako prostěradlo. Nebylo to ono, ale aspoň jí nedrkotaly zuby. Zato teď, o pět hodin později a o čtyři patra výš měla pocit, že má tělo a hlavu v jednom ohni. Potřebovala by si sednout, ale nebylo kam. Na chvíli se jí zatmělo před očima. Když zrak zase dokázala zaostřit na přítomnost, otočila se na svou sousedku se stejným příběhem a podobným inkubátorem s tím, že je jí z toho vedra špatně a že radši půjde na pokoj. Nechtěla otravovat sestry, ta její mezitím odešla a zdálo se jí, že péče o matky není jejich práce. Sousedka (taktéž v županu) se vyděsila a zavolala sestru zpátky a informovala ji o jejím stavu. Najednou bylo kolem ní více žen, v centru pozornosti už nebylo pípání přístrojů ani životů na ně napojených, ale ona. Bylo jí trapně. Špatně a trapně. Usadily ji na kancelářskou židli a donesly kelímek s vodou. Po chvilce, když už nevěděla kam s pohledem, s rukama a sama se sebou, řekla, že je jí lépe (nebylo) a že by si sedla k inkubátoru (nechtěla). Další ze sester jí řekla, že bude lepší ji poslat zpět na pokoj, ale že musí počkat na sanitáře, protože sama v tomto stavu dolů nemůže. Bylo jí ještě hůř. Celé oddělení na nohách kvůli jedné holce, co se neumí vhodně obléct k inkubátoru. Nezná dresscode JIRP. Umyla si ruce, a to bylo to poslední, co udělala správně.

Přišel pro ni sanitář. Před sebou tlačil kolečkové křeslo. Zeptala se, jestli nemůžou prostě jít. Ne. Na křesle projela přes dlouhou chodbu, kolem několika žen, které už byly dál, které neměly pyžama a které mohly odpočítávat dny do odchodu. Ve výtahu se sanitáři omluvila, že mu přidělala práci. Bylo jí trapně, když ji sledoval, jak leze do vysoké nemocniční postele. Rozloučili se.

Doufala, že už nikdo nepřijde, ale marně. Další sestra s tlakoměrem, teploměrem a s uštvaným výrazem ve tváři. Byla tam navíc, neměla tam co dělat, tohle bylo pooperační oddělení, ale ona po operaci nebyla, jen prostě šestinedělí už bylo plné. “V pondělí sem někoho šoupneme.” Zaklaply za ní dveře.

Nevěděla co dělat, tak zapnula televizi. Dávali Přátele. Aspoň něco.