odyseám...

někdo cestuje
protože se domnívá
že krása a pravda je někde jinde
než tam kde je
protože tam kde je
ji nedokáže najít

přitom není velká
barvy nosí tlumené
je tak mírná a přitom bohatá
že si skoro neuvědomuji
jaké mám štěstí se v ní procházet

někdy si myslím
že cestování je určitým způsobem
nácvik rozloučení
protože jednoho dne tuto zemi také opustím

je to stejné jako nasednout k někomu do auta
co mě odveze do jiné země
a všechny mé zážitky se zhroutí
do klubíčka vzpomínek
a energetických výměn názorů
třeba že jsem se stal obětí krádeže
jinde se účastnil pochodu sentimentální neděle
onde ochutnal rty líbezné černovlásky
vdechoval obrácenou stranu vzduchu
nebo se potuloval jakýmsi hřbitovem
a tam spatřil bronzovou sochu
nějakého zapomenutého velikána
po jejímž povrchu si vykračoval podvečerní svit
a jeho sklopený obličej se nořil do poloprůsvitných stínů

sklonil jsem se
abych pohlédl do těch skrytých očí
a byl jsem si jistý
že už ho nebaví pořád koukat do země
jistě by si rád také užil pohled na slunce
a putovat s ním

tak jsem do něj strčil
a s úsměvem sledoval jak padá na záda do hlíny
vzápětí se mu zatřpytila líc
a bylo jasné
že se mu to zamlouvá mnohem víc