SEDIELKO

Vždycky si přála neumřít v posteli. Ale takto? V Sedielku? Odkud je na cestu zpět už pozdě a dolů je strachy bez sebe? Posadila se a začala se modlit. Jaroslav pobíhal okolo a hledal cestu k sestupu mimo značenou trasu. Tušil, že tentokrát přecenil její možnosti, když jí zkušeně ujišťoval, že to zvládne. Prosila ho, aby se vrátili. Ale nešlo to, na to už bylo pozdě, do tmy by to nezvládli. Zmocnila se jí panická úzkost,  doslova ji zpacifikovala, nebyla schopná se pohnout. Tělo zamrzlo a strach ji definitivně zablokoval. Jaroslav si přece vždycky ví rady, napadlo ji. Ale zjevně tomu tak není. Do háje! Proč s ním vlastně je?

Neudělá to. Ne-u-dě-lá-to, svým dětem, rodičům, nejbližším. Nezůstane tu přece, na tomto plácku, kde místa sotva pro jednoho. Je na hraně. Doslova. Patrně nejdelších padesát metrů jejího dosud jinak prima žití. Dosud? Jsem sice nahraná, ale dolů se dostaneme. Napadl ji vrtulník a celá ta pojistka na vysokohorskou turistiku. Rozhlédla se kolem. Kde by asi tak přistál inženýrko, co? Přiznej si, že s tímto chlapem ses spletla. Po půlhodině vstala. "Půjdeš jako první a budeš mě jistit. Chůzí pozpátku. Umeteš mi každý krok, pevným stiskem za kotníky mi budeš klást nohy, řetězů se nepustím."

Pomodlila se a udělala první krok do té úzké kolmé štěrbiny. Napadlo ji, že v příštím životě chce mít aspoň metr sedmdesát a určitě nechce tak krátké nohy! Myslela na svou kamarádku ze studií, rodilou horalku z Tater, co jí na Prielomu Hornádu celou cestu opakovala "nepozeraj sa dole". Tam se ovšem tak šíleně nebála, jako tady tu, přestože tehdy měla naloženou krosnu tak vysoko, že jí hlava nebyla vidět.

"Dobře, můžeš," odváděl Jaroslav svou práci chlapa a čistil pod nohama vydrolenou skálu pod ní. "Ano, tak, dobře, neboj se, držím tě, ještě asi tak dvacet kroků a to nejtěžší máme za sebou."

Maximálně soustředila mysl na každý krok, na nic jiné nebyl v hlavě prostor. Dokonce už ani na strach. Veškeré své bytí zkoncentrovala na jeden jediný krok. Jeden krok.  A další. Tak. Pomalu. Na jistotu.

Konečně. Úzká štěrbina se uzavřela a cesta začala být schůdnější. "Už dobrý," řekl konečně Jaroslav a ona si mohla vydechnout. Po půlhodině cesty sutí došli k plesu. Poprvé se ohlédla. Nejdřív nahoru do Sedielka a pak k nebesům. Bože děkuju. Hned na to si cvakli medovinou, v dálce byla vidět Téryho chata.

Bylo už pozdě, přesto si zde dali čaj a zapovídali se s ostatními turisty. Na Zamkovského došli ještě za světla, k vodopádům za šera a Hrebienok ve tmě. Nestihli už poslední lanovku do Smokovca. Bylo to poprvé, co ji nerozčilovala stupidní muzika z mobilu. To aby dělali rámus skrz medvědy.