Singularita v podzemí

 Dlouhé koridory hladkého šedého betonu se pomalu zaplňují formacemi mlhy. Houstne prostor. Atmosféra. Vidím jen žluté světlo od baru. Dávám svařák. Obcházím prostor bedlivĕ, vědomě, pomalu. Na šikmé ploše nacházím odpočinkové místo. 

Ambisonický set se rozvíjí pomalu. Šestnáct reproduktorů je rozmístĕných u stěn vodojemu 3. Plochy se odrážejí s echem až 53 vteřin. Najdu místo kde se stĕny hluku protínají a zhušťují. Když přijdou subbasové frekvence, otevírá se v krvi voidum, jakýsi prostor pro latentní temnotu srdce, nekonečné rvoucí vibrace jediného, jedinečného vyústĕní. 

Vyjdu na povrch abych vydýchal tu tenzi, úzkost a samotu, která obklopuje útroby jako syntetický červ z optického vlákna. Znovu vstupuji do podzemí, mlha se přerývá, houstne, prostupuje zástupem anonymních tĕl v černém. Postavy generované umĕlovou inteligencí nebo skutečné bytosti? 

Devízou vodojemu je dalekosáhlá ozvĕna, ostřená jako nástroj. Ovšem sloupy po celém prostoru zamezují dokonalému výhledu na umělce. Proto cirkuluji jako satelit okolo a hledám průroz. Mlha pohltí nakonec vše, ve tmě blikají pulzy, melodie a struktury se mísí ve tmě. dekonstruovaný zvukový desing. Lidé a zamražené tváře. 

Cítím tu nekonečnou prázdnotu digitální doby, chybí mi perkusivní pulzace do kterých se mohu vlnit a tlumit tak opresivní sexuální taneční rytmy, v touze je rozvíjet a stimulovat tak příslušné orgány. ,,za sítnicí je víc než pět smyslů,'' pomyslí si a v mysli čaruje smyslem pro představivost, když nasedá na hutné disorganické hrany bassových modulačních červů. 

Kdesi na horizontu rozrušené vĕdecké fikce, zavírám oči v kurzoru plném bílé a bílého šumu renderující kvality přes půl průsvitnou mlhu. závěrečná skladba z debutového alba Settings mne pošle na okraj fantazie. Vhled o podstatě, zdroji, kick jako dmt.

Zazší abstrakce mozku, jako zdroje, odosobnĕní ve voidu, salva subjektů, tváří na stĕnách, kdo jsme? Potenciálně zhoubné, krásnĕ degenarativní post-bytosti, schopné digitálního vizionářství - nebo alespoň absorbce jeho abstrakce. Mutace informace a kondenzace svĕtla a zvuku ve zkušenost spustí mi v mozku sekvenci - nutkání ji artikulovanĕ zachytit v cizím jazyce - záblesk inspirace. 

Řeč se rytmizuje, jak chodím mezi lidmi a zachycuji repetitivní vzorce hlasu. Ztrácí se, vypínám nahrávku na 4:43 (vždy hledám nějakou lichou mystickou číslici, která souvisí s trojkou, třináctkou nebo kristem). Když opouštím venue, pomyslím si: ,,jako zažít záživotí (afterlife),'' a jde koridorem husté mlhy až na zemský povrch, kde nabyde kontakt s civilním vĕdomím. Postavy v černém hovoří a já odcházím za jejich hlasů do třesknuté listopadové zimy. 

Po Gbclifford, zase jedno české světové vystoupení, které dĕlá vlny na evropské pokročilé elektronické scénĕ, jsem hrdý a nezapomenu na ten hyperbolický flashback připomínající triptamidovou disonanci a odosobnĕní v podobĕ čiré energie Zdroje, jehož jsme součástí.