TAK TROCHU JINÝ DÁREK

 

 

"Už můžu babi?" zeptala se nedočkavá vnučka jen co dojedla rybu.

"No slyšelas už zvoneček?"

"Neslyšela."

"Tak tam ještě nepůjdem."

"Babi, on asi čeká, než dopapá maminka."

"Maminka se s tím loudá," utrousil děda, "vždycky jedla pomalu."

"Mami honem, já už chci dárečky," naléhá malá Jasmínka a nedočkavě sebou šije na židli.

"Jachceš? No tak nevím, to by Ježíšek asi nebyl moc rád," povídá táta a nezapře v sobě učitelskou autoritu.

"Ale no tak chlapi, dolejte si ještě trochu portského a maminko, ty v klidu dopapej, ryba se jí pomalu."

"Crr, crr!"

Bože můj, někdo zvoní, a na štědrý večer. Všichni u stolu rázem zvednou hlavu a do očí jim vklouznou otazníky.

"Já tam jdu," povídá děda.

Otevře dveře, téměř už na jazyku pojďte dál, no to je přeci jasné, na Štědrý den, to mají vždy o jeden talíř a židli u stolu víc, co kdyby ...

Vykoukne směrem na terasu, za plotem nikdo, seběhne tedy na zahradu, tam však taky tma a ticho, pouze vzdálené štěkání sousedova psa.

"To je divné," zakroutil hlavou a vrátil se do kuchyně. Všichni se k němu obrátí s posunkem "tak co?"

"Nikdo tam nebyl, opravdu někdo zvonil?", ujišťuje se děda.

Než stačili odpovědět, ozvalo se důrazné "crr, crr!" znovu.

To už běželi ke dveřím všichni. Zase tam ale nikdo nebyl a zase jen štěkot psa.

"Fíííhaaa, to byl určitě Ježíšek," povídá Jasmínka s otevřenou pusou. Kromě ní však ostatní byli docela zaražení, že tedy toto se nějak vymyká zaběhnutým štědrovečerním rituálům. Jen Jasmínka v tom měla jasno, patrně asi jediná.

Děda tedy aspoň duchapřítomně vypnul ten načasovaný diktafon s nahrávkou cinkání zvonečku, který tak rafinovaně schoval do vázy s vánoční dekorací. V duchu si pomyslel, že co námahy mu to dalo vymyslet tu šaškarádu kvůli vnučce, aby hudba začala znít po 45 minutách co usedli ke štědrovečerní tabuli a kdy předpokládali, že budou moci ke stromečku. A máma se musí loudat s rybou, aby to cvaklo …  A ten si ještě klidně zazvoní u dveří …

"Příště už se vám na to vyprdnu", šeptl synovi a dolil si.

Mezitím Jasmínka tahala dědu za rukáv, že teda už, maminka se málem zakuckala u posledního sousta, děda začal po tom nenápadném dolívání postupně brunátnět jako pokaždé, když dojde z hospody, babička místo koled začala broukat Zagorčin Náš dům zní smíchem a tatínek se údivem, patrně profesně, zapomněl ve sborovně, když utrousil, "to už zvonilo?"

 

Říkáte si, to má být ona sváteční chvíle? Inu jsou štědré dny štědré i jinak, když ty sváteční chvíle vážnosti a jakéhosi magického ticha občas vystřídá nadhled a onen poklidný večer trávený nějaký ten rok už jen ve dvou, rozdají karty třeba vnoučátka, zavládne neplánované vzrušení a nabourání stereotypu, či snad dokonce chaos. Ostatně na ten má největší nadání naše starostlivá maminka, když těsně před štědrým dnem neodbytně začne s otázkama "A byls pro toho kapra? Volala matka, nejde jí dát strom do kříže, stokrát jsem jí říkala, kupte si umělý, ale ona ne, to prý není ono, tak teď tam musíš jet. Jo a cestou kup oplatky, to se musí. A ještě zavolej švagrovi, ať si přijedou pro víno, furt tu mají ty dvě přepravky."

 "A no jo, porád" rezignuje tatínek a v duchu si pomyslel, Ježíšku příště už nic nenos, odnášej …

Nastartoval tedy auto, vyjel na cestu a než zavřel branku, všiml si za ní něčích stop pomalu se ztrácejících v čerstvě napadaném sněhu. Až pojednou zmizely úplně ...

 

V dálce na obzoru prosvítalo slunce a cesta se třpytila. Na tváři ho polechtal paprsek. Usmál se a šeptl jen "díky, žes tu byl."

 

 

PS:

A co vy? Co si darujete? Vycházku ve dvou, dovolenou na horách či snad štědrovečerní tabuli v kruhu velké rodiny? Ať je to tak či tak, pokaždé se obdarujete …

 

Přeji vám krásné svátky!