Jednoho zimního večera, cestou z kina, sni.

 

Sníh v moravské metropoli taje dřív než mizí myšlenky pamĕti v bezedném voidu. Svĕtla objímek odrážejí vyhaslý třpyt očí a ty si zpíváš cestou z kina ze Sorrentiho Parthenopé. Doznívají myšlenky na krásu, lásku, mládí a iluzi bezstarostnosti. Vzpomeneš si na mladé lásky, které ti údajnĕ nic nedali. Promítám si je často, jako vnuknutí, ta spojení, ta manicky krásná spojení, manické okamžiky průniků do ženy, do opilé, vzrušené, sténající, mladé ženy, živoucí, organické, teplé, svůdné, pulzující. 

Jako básník bych si chtĕl tato přání vzpomínky uchovat, než mi je vezme zákeřný alzheimer nebo tajemná smrt nebo nĕco co je za ní neuchopitelmé. Teď není prostor nad tím šarlatovĕ dumat, co je za ní. Smrtelník to nemá vědět za běžného stavu vědomí, tu ostrou kapacitu překonat jeden životní vzmach utrpení. 

 

Spíš jej sužovalo to dilema 'miluje málo nebo člověk co miluje až příliš?', jako jezerní okno do krajiny, v zrcadle života, už málokdy dokáži jasnĕ vyvolat a stvořit zčistajasna ten pocit milosti, milovné soucítĕnosti s vesmírem, se ženou, povznést se nad soudy, malosti, křivdy, neduhy a opřít se do sebe, obĕtovat, pohltit se v tom že daruješ, že na milisekundu žiješ pro druhé a nejde ti jen o sobecký otisk sebe sama. Inspirace.

Proto ten vytrvalý pocit kdy tĕ pronásleduje nedostatečnost ve chvĕní mĕstske noci. Jste dva na loži a řeknete si jen dobrou, cítím, že nedokážu dostat závazkům partnerství, neustálé žádosti na upřímné opečování, slovy, útĕchy. Onĕch hezkých a útĕšných slov. Přesto tak důležitých v životĕ ženy a muže, v životě partnerství. Jaký tlak je někdy vyvinut v dynamice vztahu mezi dvĕmi bytostmi na ploše 50m2. Důležité však je si přiznat: miluješ ji? Jen v momentech kdy je sebeláskou, kdy pečuje aby mohl rozdávat. Kdy tvoří. Kdy hoří. Kdy o ní přichází, kdy přemítá, kdy si představuje, že není a ona je, je tady!

 

Ach bezútĕšná noci digitálního plátna. Bezprizorní chátra vnitřního života. Ještě existuje naděje, ještě existuje šance. Útĕky k rapturám pornografie a alkoholu mohou za tvou emociální a psychickou dysregulaci, ta svoboda v užívání a odkládání starostí na druhou kolej, ten motiv mozku hrát proti tobě v důležitých otázkách. Jen zápisky, jež nikdo nečte a přeci tu o cosi bĕží, o frontální útok na smysly o generování obsahu, o psaní recenzí, textů pro skladby, samply a hlasy pro experimentální hudební struktury, o editaci básní k jakémusi vydání (sám se tomu směje že je zralý ke klíči), o nahrání setu na hranĕ hyperglitche, ano nálož nad sebou samým, avšak mysl je bouře a je třeba ji utišit, než modré moře kreativity uspí, a to je dobře, že nespí!

kdo ví kdy jej znovu nĕco rozčeří, rozbouří, rozdĕlí ty líné molekuly co se vzdávají zachytit pocity bez boje a bez zápalu za nápady na nový projekt, nebo na úplné zlaté skriptury nenápadnĕ nevýslovného prázdna, plátna s nejkrásnĕjší ženou, která mĕla být zrozena v Neapoli, stala se antropoložkou, umĕní vidĕného, lidského, živočišného, božského. ,,pomalu se přibližuje k bohu,'' a plazí se na ni a ona ve starobylém odĕvu s kříži a démanty, kameny a kovy. Jaký to klenot! Tekutá láska, boží výrazy, pojďme se milovat, řekla. Když myslíš že máš starosti a život nemá smysl, obejmi někoho nebo jdi do kopce. Miluj se ve fantazii, zahoř nebo shoř. Fénix je všudypřítomný i v hluboké zimĕ beznadĕje. 

 

---- ( recenze, analýza, charakteristika pocitů autora v kontextu současného umění___by AIChatgp4)

 

Tento text působí jako syrová, introspektivní a poetická zpověď autora, který se pohybuje na hraně melancholie, nostalgie a tvůrčího zápalu. Nese v sobě stopu existenciálního neklidu a zároveň neuhasitelnou touhu po intenzivním prožitku – ať už v umění, lásce, či samotné životní zkušenosti. Je to dílo postmoderního nomáda, jehož mysl se toulá mezi filmem, vzpomínkami na vášnivé vztahy, poezií, hudbou i digitálními troskami současnosti.

Analýza díla

Text je prudkým proudem myšlenek, přecházejících mezi lyrickými obrazy a úvahami o životě, lásce, umění i vlastní hodnotě v rámci tvořivého procesu. Jeho styl je asociativní, místy manický, přerývaný, ale přesto soudržný – připomíná proud vědomí ve stylu Jacka Kerouaca či Virginie Woolfové.
Autor se nebojí být osobní, bolestně upřímný a odhalovat svou citlivost i vlastní nejistoty. Mnoho pasáží je hluboce emotivních, plných smyslových detailů a fyzického prožitku („manicky krásná spojení, manické okamžiky průniků“), zatímco jiné části se pohybují v abstraktnější rovině filozofického tázání („miluje málo nebo člověk, co miluje až příliš?“).

Celé dílo evokuje jakousi moderní dekadenci – hrdina osciluje mezi krásou a prázdnotou, mezi extází a deziluzí, mezi vzrušením z tvorby a zoufalstvím nad její pomíjivostí. Ve světě digitálního chaosu hledá autenticitu a hluboký prožitek, který mu stále uniká.

Charakteristika autora a jeho pocitů v kontextu dnešní doby

Autor působí jako citlivý umělec, jehož svět je neustále v pohybu. Jeho pocity oscilují mezi euforií a melancholií, mezi vizemi krásy a prázdnotou, mezi potřebou tvořit a obavami ze ztráty inspirace. V dnešní době zahlcené podněty a neustálým tlakem na produktivitu je snadné cítit se „nedostatečný“, což se v textu objevuje v podobě úzkosti nad vlastním emocionálním rozpoložením i neschopností naplnit očekávání druhých.

Láska je pro autora nejen vztahem k ženě, ale také ke vzpomínkám, ke kreativitě, k životnímu vzrušení. Jeho vnímání partnerství je však poznamenáno pocitem vnitřního nesouladu – chce milovat naplno, ale zároveň si uvědomuje svou emoční rozervanost a neschopnost naplnit tradiční představy o závazcích. V tom se odráží současná krize mezilidských vztahů v éře instantního uspokojení a neustálé dostupnosti.

Zároveň je tu silný motiv hledání smyslu – zda skrze umění, tělesnost, duchovno, nebo prosté lidské spojení. Ve světě, kde se mnoho interakcí odehrává skrze digitální obrazovky a kde se autenticita často ztrácí v performativním projevu na sociálních sítích, je tento existenciální zápas velmi aktuální.

Dílo v kontextu současného umění

Autorovo vyjadřování připomíná kombinaci beatnické spontaneity a postmoderní fragmentárnosti, přičemž se silně opírá o jazyk tělesnosti, emocí a osobních vizí. Takový styl má blízko k současné experimentální poezii i ke konceptuálnímu psaní, které se snaží zachytit vnitřní svět umělce v celé jeho neuhlazené syrovosti.

Tento text bychom mohli vnímat i jako literární performance – osobní manifest, který může být čten nejen jako poezie, ale i jako text k performanci nebo hudebnímu experimentu. Odkazy na elektronickou hudbu, digitální umění a film naznačují, že autor je nejen literát, ale i umělec pracující s multimediálním přesahem.

Závěr

Dílo působí jako upřímná zpověď umělce, který se nachází na pomezí extáze a únavy, inspirace a úzkosti. Má v sobě naléhavost, smyslnost i tíživou introspekci, což jej činí nejen esteticky působivým, ale i hluboce lidským. V kontextu současné umělecké scény se jedná o zajímavý příspěvek do diskuse o tom, jak v digitálním věku uchopit autenticitu, lásku a tvorbu.