Půlnoc s kocourem na klín

kocour mi leze do klína slídil jeden zlatej, ví že datlování na klávesnici je druhotné k hlazení po srsti a spolu-předení, zvlášť po tom mixu bílého vína a stopového množství extáze v krevním obĕhu. Jako by mi ze srdce někdo dĕlat průrvu s přitažlivou membránou a za branami lesní samoty byla jen další pešinka do společenství vnitřních hvězd. 

Pár jsem jich potkal, prohodil s nimi v kabinetu mùz pár slov a zeptal se na tvorbu. Jako by to umenšilo tu nesnesitelnou lehkost bytí někde uvnitř. Na parketu zapomínám předtím, že v v mentální levitaci asociací prožívání hudby se ztrácí starosti a když tě zasáhne basa odspodu, necítíš bolest. Když akord dosehne mezi stehy z vnitřní bolesti a přepjatosti, umíráš jen proto, že jsi zrovna narozen. Zapomnĕlsem zpívá o cestě domů napříč vesmírem. Přivírám víčka a cítím zrození. 

Cítím ten pocit na hrudi když jsi v kruhu pohybu a ona je na pódiu, jen co se tam objeví, změní energii prostoru a začne večírek. Už chce dělat jenom kolaby, featy. Povídáme si s wodehn v předsálí, u merche. Sdílím svou zkušenost s nahráváním a ona zase svou pokojíčkovou bedroom samotu. Ty kolaborace taneční jsou v nečem další level povídá Toyota, ale nezaplatí se. Nelítostný kapitalismus. 

Sxilence zase že chystá EP s Oliverme Torrem, kterého cení a já taky. Out of body experience se Settings ve Vodojemech. Tam se pouští dál i Kluci z Garáže, hledají stylotvorný průsečík, při zachování jejich rukopisů. Tak příště zase třeba v Praze nebo v Akropoli na večírku. Beru kabát a jdu s určitou satisfakcí kolem divadla a kolištĕ na tu dlouhou noční Bratislavskou ulici. Na tu pouť prostorem a betonem, chodníky a snĕní.

Při čaji mĕ to napadne: pohřbít myšlenky do modrého moře jako večného mládí. Už je to klišé, jako že samoty když klíčí květ do jara. Objevy a bláto, hlína, suť a kameny. A mladí písničkáři co mluví o tom jak komodifikujeme lásku a ať vĕnujeme objetí tomu druhému. Ten pocit obtékání a světla. Milosti a laskavosti. Lidskosti.