Na schodech

Seděl jsem s hlavou ve dlaních na schodech před vchodem do domu, kde se nachází můj byt. Nevím proč jsem nemohl udělat těch pár kroků navíc a sednout si až doma do svého pohodlného křesla. Pravděpodobně nějaký zkrat, který mohlo způsobit…no řekněme, že má současná životní situace k takovým zkratům vybízí. Z dálky jsem viděl přicházet moji novou sousedku od naproti. Zdá se moc milá a přestože to není vyloženě můj typ asi bych si dal říct. Co to plácám? Je fakt pěkná. A jakej typ? Haha, vysmál jsem se v duchu sám sobě, jako bych snad měl možnost si vybírat. Když na mě naposledy nějaká holka alespoň promluvila, bylo to něco ve smyslu ať nechám klíče na věšáku v chodbě a zabouchnu za sebou, protože to byly poslední věci, které mi tak laskavě zabalila.
“Dobrý den, jak se dnes máte? Nevíte náhodou jaká je ta kavárna ve vedlejší ulici? Chtěla bych se tam zajít podívat.”, řekla sousedka a opřela se pravým bokem o zábradlí. Stála přímo přede mnou a věnovala mi svůj pohled. Vůbec jsem neočekával, že by na mě mohla promluvit. Nebo snad dokonce čekat na moji reakci. Můj výraz jí navíc musel trochu děsit, protože jsem měl ve tváři zoufalý úsměv, z toho jak jsem si přemítal poslední chvilky se svojí ex.
“Cože?”, vyklouzlo mi z úst. Nebyl jsem momentálně připravený na to s někým konverzovat a už vůbec ne s ní. Viděl jsem jí na očích, že jí ztrácím, ale přesto tam stála a čekala, jestli ze mě vypadne i něco jiného, než jen ten ‘štěk’. Probral jsem se z rozjímání nad svým neštěstím a odpověděl jsem jí, tentokrát již celou větou. “Máte na mysli ‘Lepší než doma’? Byl jsem tam asi jednou nebo dvakrát, ale radši chodím do ‘Jednou tak a podruhé jinak’. Je to odsud sice dál, ale mají tam příjemnou obsluhu a spoustu druhů kávy na výběr. Kdyby se vám nechtělo pěšky, tak je to dvě stanice dvacet trojkou. No tak asi tak…”, vychrlil jsem ze sebe tak rychle, jak to jen šlo a uhnul jsem jí pohledem. Muselo jí být hned jasné, že na mluvení s holkama jsem jelito. “Tak díky, tu budu muset vyzkoušet.”, řekla, odrazila se od zábradlí a šla směrem ke dveřím. Slyšel jsem, jak se pousmála. Ne snad jako výsměch chudákovi na schodech, myslím, že byla spíše pobavená mojí stydlivostí a neohrabaným výstupem.
V hlavě mi proběhlo, proč by se zrovna mě ptala na názor, když si během pár sekund může vyhledat stovky recenzí na internetu. Akorát mi na těch pár okamžiků zbytečně zvýšila tep. Opět jsem si vložil hlavu do dlaní a poslouchal její kroky na posledních schodech, cinkání klíčů v zámku a zabrání za kliku vchodových dveří.
“Jo, a kdybyste měl třeba někdy chuť, tak se od Vás na to kafe nechám pozvat. Naschléééé…”, pobaveně zasadila poslední ránu mému, už téměř zklidněnému, tepu.