Na lehátku

“Ne ne ne ne né, to jste mě asi špatně pochopila. Řekl jsem, že jsem nad tím přemýšlel a ne že jsem se o to pokusil. To je asi rozdíl, ne?”, přerušil jsem doktorku z její analýzy přesouvajíce se z polohy lehu do sedu. “To byste mě mohla taky rovnou šoupnout do blázince, že jo…”, stihl jsem dodat ještě předtím než si vzala slovo zpět.
“Richarde, já tady ale nejsem od toho, abych posuzovala pouze činy, které jste v minulosti udělal nebo neudělal. Hledám souvislosti i ve vašich myšlenkách. Tudíž v rovině mého uvažování v tom žádný rozdíl není.”, řekla doktorka s velice klidným tónem hlasu. Seděla mírné zakloněná ve svém křesle a v rukou držela desky s poznámkami o mých činech a myšlenkách.
Musím uznat, že jsem magor. Není pochyb o tom, že potřebuju pomoc. Ale i kdybych nebyl, chodil bych za touhle dámou dvakrát týdně snad jen tak na pokec. Její sebevědomé a klidné vystupování navozuje příjemnou atmosféru, ve které se cítím v bezpečí i když mluvím o pocitech, které jsou velmi intimní. Jasně, bere si za to balík a jakmile se za mnou zavřou dveře, tak zaklapne desky a jde prostě na dalšího magora. Nicméně to dělá sakra dobře a každou sekundu se cítím v centru její pozornosti. Nic víc ani nežádám.
“Tím, že mě budete neustále přerušovat, se nikam nedostaneme. Probírali jsme to už mockrát. Já nechám domluvit vás a vy pak zase mě. Vzájemně si tím prokazujeme úctu a dáváme tomu druhému najevo, že to, co mu vychází z úst, doopravdy vním…”, doktorka mluvila v dlouhém monologu ve větách, které určitě dávaly perfektní smysl. Má vzdělání z prestižní univerzity a dlouholetou praxi, kterou jí mohou její kolegové psychologové pouze závidět. Já se ale v těchto jejích promluvách většinou ztratím. Nechávám na sebe působit její hlas, který je pro mé uši terapie sama o sobě, ale v jejích slovech zatím smysl nenacházím. Někdy jí vidím na očích, jako kdyby moc dobře věděla, co se mi odehrává v hlavě. Přesto dál věnuje své úsilí k tomu, aby mě posunula na úroveň konverzace dostatečnou pro posun v mé léčbě. “... to za mnou chodíte, nemám pravdu? Tak a teď už se pojďme znovu vrátit k tomu, co vás momentálně vede k myšlenkám na sebevraždu. Minule jste mluvil o seznámení s ženou. Zdálo se mi, že jsem z vás naopak cítila chuť do života. Chcete mi povědět co se stalo?”, trefila doktorka hřebíček na hlavičku. Minule jsem jí řekl o mém setkání se sousedkou, což byla chyba. Dívala se na mě upřeným pohledem, kterému se těžko odolává. Vždy, když se na mě takto dívá, mám pocit, že musím mluvit. Není to vůbec zlý pohled nebo nějak manipulativní, prostě mi jím jen dává najevo, že jí můžu věřit ať už se jedná o cokoliv. Ale nechtěl jsem jí zrovna na tohle opovídat a ani nebudu. Mluvit s ní o tom, že mám občas myšlenky na sebevraždu je pro mě v pohodě, proto sem taky chodím. Ta ženská má vážně dar působit uklidňujícím dojmem, proto se v její společnosti cítím tak dobře. Ale o tom, že jsem potkal ženskou, jsem jí řekl spíš jen tak mimochodem a ona to teď bude zavádět do svých analýz? To sotva! Nejsem zase takovej blázen, abych jí na to skočil.
“Jo potkal. Řekla mi, že jí mám pozvat na kafe, ale od té doby jsem jí ještě neviděl. A zaklepat jí na dveře jsem se neodvážil.”, odpověděl jsem doktorce na její otázku bez jediného zaváhání. Její překvapený výraz mluvil sám za sebe. Mojí sdílnost na toto téma určitě nečekala. A já taky ne.