Pod tlakem

“Kámo, bude ti pětatřicet. To fakt není v pohodě. Udělá ti to profesionálka a budeš to mít konečně za sebou.”, řekl mi s naléhavou gestikulací a důrazným hlasem můj kolega Martin. Poté ještě nevěřícně vykulil oči, nadzvedl obočí a zklamaným výdechem svůj názor na mojí nezkušenost ještě zdůraznil.
Tohle téma fakt nenávidím. Pokaždé když na to pomyslím, jdou na mě mrákoty. Uznávám, že v pětatřiceti bych tohle už měl mít dávno za sebou, ale pokaždé když na to přijde řeč, tak pak několik dní na nic jiného nemyslím. Je to šíleně invazivní myšlenka, která se spouští mým pohledem snad úplně na cokoliv.
“Jasně. Kdo taky jinej ty chytráku…”, odpověděl jsem Martinovi, dopil jsem a šel jsem směrem k baru zaplatit útratu. Ke stolu už jsem se nevrátil. Má totiž evidentně upito a poslouchat tyhle řeči mě prostě nebaví. Mávl jsem na něj od baru, že odcházím. Nevypadal, že by ho to zajímalo.

Dorazil jsem o deset minut dříve. To jsem rozhodně neměl dělat, protože jsem celou dobu přemýšlel nad tím, jak to bude probíhat. Úplně mě to rozhodilo. Přibližně po třech minutách mého čekání vyšel ze dveří muž. Odhadem tak padesát let. Podíval jsem se něj a chtěl jsem vyčíst nějakou nápovědu z jeho výrazu. To se mi ale nepovedlo. Měl na očích brýle se zatmavenými skly, takže jsem neměl nejmenší šanci cokoliv zaznamenat. Ani nevím jestli on se podíval na mě. Pokud ano, viděl by obavy, strach a pohyb mého ohryzku, který způsobilo polknutí na prázdno. Za těch následujících sedm minut jsem byl už dvakrát rozhodnutý odejít, ale svůj strach jsem nakonec překonal. Dveře se otevřely a z nich vyšla mladá žena. Polil mě studený pot.
“Vy asi budete pan Černý. Tak pojďte dovnitř prosím.”, vyzvala mě a držela přitom levou rukou kliku dveří, které svíraly úhel devadesáti stupňů s futry. Pravou rukou mě vybízela ke vstupu do místnosti. Myslím, že vycítila mou nervozitu. Při mém vzezření to nebyl nějak nadlidský výkon, a tak ještě dodala, “Vím, že je to vaše poprvé, ale uvidíte, že semnou se nemáte čeho obávat.” A znovu mě rukou pobídla ke vstupu.

Než k tomu mělo dojít, prošla se mnou ještě rutinní záležitosti. Položila mi několik otázek na které jsem asi odpovídal, ale zpětně si nevybavím ani jednu. Moje obavy se stále navyšovaly, místo toho, aby pomalu mizely. Přibližně za dalších pět minut už jsem ležel na břiše s kalhotami staženými těsně pod zadek. Nebyl jsem připravený to udělat, ale bylo mi jasné, že už není cesty zpět. Rukama jsem se pevně držel hran lůžka a hlavu jsem tiskl pravým uchem na papírový povlak, kterým bylo lůžko potažené. Vzpomněl jsem si, jak mi před pár dny manželka nabízela menší přípravu v naší posteli. Měl jsem na to kývnout, byl bych teď víc v klidu.
“Lehněte si na levý bok prosím.”, řekla doktorka s určitou dávkou znuděnosti. Asi čekala, že tuto elementární informaci jsem si před příchodem zjistil, ale nemyslím si, že byla z mé pozice na břiše vyloženě zaskočená. V podobné pozici už určitě viděla několik chlapů přede mnou. Nebo ne? Měl bych se už opravdu uklidnit, tohle začíná být trapné.
“Pardon, jsem na vyšetření poprvé.”, řekl jsem provinilým a roztřeseným hlasem a přesunul jsem se na bok, přesně jak mě doktorka instruovala.
“Ano ano, vím o tom. A nemusíte se omlouvat, drobná nervozita je ve vašem případě pochopitelná.”, doplnila velmi mile, čímž mi dodala trochu klidu. Obešla lůžko tak, že byla nyní za mými zády a v zápětí ještě s ledovým klidem utrousila trochu nesrozumitelně, avšak s důrazem na poslední slovo, “Uvolněte se. Teď ucítíte menší tlak.”