S. Larsson: Dívka, která si hrála s ohněm

Druhý titul trilogie Milénium, který nese název Dívka, která si hrála s ohněm je velmi důstojným pokračováním prvního dílu. Vztah druhého dílu k prvnímu bych přirovnal k větvím rozrůstajícího se stromu, jehož kmenem jsou Muži, kteří nenávidí ženy.

Počítám, že většina čtenářů čte různé literární série postupně v pořadí, v jakém se odehrává děj. I v tomto případě by rozhodně neprospělo dojmu z Larssonova díla, dělat výjimku. Před čtenářem by se mohly objevovat nepříjemné otazníky snad ještě rychlejším tempem, než se objevovaly před Mikaelem Blomkvistem, novinářem měsíčníku Milénium, podle něhož je série pojmenovaná a který byl hlavním hrdinou prvního dílu a nově i před komisařem Bublanskim, který vystupuje v roli hlavního lovce na dívku, která si hrála s ohněm – na Lisbeth Salanderovou.

Vraťme se ale k analogii se stromem. Druhá část Milínia je obsáhlejší, zamotanější, obsahuje více hádanek k rozluštění a také více postav, kterým je věnován prostor.

Stieg Larsson v této části trilogie vrhá naši pozornost na obchod s bílým masem, věnuje opět prostor problému poručnictví a zbavení svéprávnosti, ale poukazuje i na další neduhy dnešní společnosti. Tentokrát ani tak nejde o detektivní příběh, jako spíše o thriller s politickým podtextem.

V tomto díle nás nečeká vyřešit „jen“, kdo zabil Harriet a kdo každoročně přivádí starého pana Vangera k šílenství. Tentokrát nás čeká pokus o odhalení obchodu s bílým masem, dovíme se, co znamená Všechno to zlé, kdo je Zala, ale také budeme řešit matematický rébus v podobě Fermatovy rovnice.

V prvním díle řešil Mikael Blomkvist s pomocí Lisbeth Salanderové vraždu mladé Harriet Vangerové. Teď už je zmrtvýchvstalá Harriet spoluvlastníkem Milénia a časopis se věnuje vydání knihy Daga Svenssona o obchodu s bílým masem. Svensson při svém psaní hodně čerpá z doktorandské práce své přítelkyně Mii. Oba, když jejich investigativní pátrání vrcholí, jsou nalezeni mrtví a brzy se vynořuje záhadný otazník jménem Zala. Vše je ale zamotanější tím, že hlavní podezřelou z vražd je Lisbeth Salanderová, na jejíž pomoc v podobě detektivní práce se tak tentokrát Mikael nemůže spolehnout.

Dovolím si jednu citaci, abych dokázal, že v záplavě humusu nezapomíná Larsson ani na to krásné, co bychom v literatuře měli nacházet. „O půl desáté běžel kolem hrobu lišák. Zastavil se a neklidně se rozhlížel. Instinktivně cítil, že pod zemí cosi je, ale uvědomil si, že jde o těžko dostupný úlovek, takže nestojí za to, aby ho vyhrabával. Existovala snadnější kořist...