Mise Afghánistán

Tomáš Šebek:
Mise Afghánistán

Český chirurg
v zemi lovců draků

organizace, díky níž by asi knížka nebyla:
http://www.lekari-bez-hranic.cz/


jeden z více blogů:
http://www.jsem-v-tom.cz/clanek/tomas-sebek-blog-z-afghanistanu

Nekrolog za nemocnici v Kundúzu

'Při leteckém útoku 3. října 2015 byla nemocnice Lékařů bez hranic v severoafghánském Kundúzu zničena, přestože Lékaři bez hranic dosáhli dohody se všemi stranami konfliktu, které se zavázaly respektovat neutralitu nemocnice na základě mezinárodního humanitárního práva. V nemocnici- což je pravidlem - nebyli žádní ozbrojení bojovníci ani se v nemocnici nebojovalo a z nemocnice se nestřílelo. V době útoku zde bylo 105 pacientů a Lékaři bez hranic ošetřovali bojovníky z obou válčících stran, ženy a děti. Při útoku bylo zabito nejméně 30 lidí, z toho 13 spolupracovníků Lékařů bez hranic, 10 pacientů a sedm lidí, jejichž těla se nepodařilo identifikovat.

Christopher Stokes, generální ředitel Lékařů bez hranic, k první interní zprávě (5. 11. 2015) o vyšetřování říká: "Na veřejnosti kolují zprávy o tom, že útok na nemocnici může být omluven tím, že jsme léčili talibánce. Zranění bojovníci jsou podle mezinárodního práva pacienty, přestávají být bojovníky a musejí být ošetřeni bez diskriminace. Zdravotnický personál nesmí být nikdy trestán ani napaden za to, že ošetřuje zraněné bojovníky."'

Tolik část úvodu knihy, která se mi v tom nežném předvánočním čase dostala náhodou do rukou. Můžu s klidem říct, že o všem, co v knize je, jsem měl buď nulové nebo zkreslené představy.
Chirurg Tomáš Šebek na 309 stránkách popisuje a fotografuje den po dni své zážitky ze dvou misí v Afghánistánu. První mise zachycuje čtyřicet dní od podzimu 2013. Druhá mise trvala padesát dní a začala 3. března 2015. Kniha čtenáře patrně nezaujme vybroušeným literárním stylem, nejspíše jde o žánr na pomezí zpráv a deníku - který by si ale málokterý spisovatel dokázal vymyslet. Zachycuje syrovou každodennost, kdy neznáme, jestli výsledek bude dobrý nebo špatný. Postavy taky nekrouží na předem naplánovaných drahách jako v představách spisovatele. Výsledek je o to obdivuhodnější vzhledem k tomu v jak těžkých podmínkách vznikal. Autor krom nemocnice neviděl prakticky nic krom jedné návštěvy místního tržiště při první misi. Styl autora je drsný a stručný s občasnou snahou zlehčovat situaci, přitom je dostatečně sebekritický. Není to filozof ani bačkora. Odhaduju, že takoví lidé nejsou na misích příliš platní.
Ochutnávka nadpisů:

Virginie je psycholožka z Francie
Prdel na sále
Srdce až poskočí: Vahida močí!
Už ji nevadí, že na ni sahám
Okamžitě zvedni tu svou prdel, pane doktore
Hladím kulku po prdelce
Už se nestíhám ráno ani vysrat
Z letiště rovnou do břicha a pak do hlavy
Prdět se tu nesmí
Díra do zadku mezi obratlema

Upozorňuju, že zvláště ze začátku jsem měl pocit, že ty operace probíhají na mě a to i přes to, že jsem vlastně netušil, co se děje. Postupem času je tento pocit menší a spíš mírně fandíte hlavnímu hrdinovi, aby to dobře dopadlo. Vciťujete se do jeho únavy, která čas od času přijde. (Přesto je pro mě osobně naprosto neuvěřitelný, kolik ten chlap vydrží.)


"...Nepočítám sešitý cévy, zastavený krvácení, plastickou a obličejovou chirurgii a nejrůznější laloky, jeden zevní fixatér bérce a jednu svorku pánve, trakce dlouhých kostí, operaci ledvin a močovýho měchýře, tracheostomie, šití šlach...
V průměru to vychází na dvě velký operace během dne včetně víkendů. Ty vole, nuda tady každopádně neni. To, co tady za dva měsíce, udělám v počtech a složitosti operací doma za 2 roky."

V záplavě popisu operací, které asi laik úplně neocení se objevují medailonky kolegů, vyzdvižení práce Lékařů bez hranic, či obecný popis situace a života "města v poušti". Nejzajímavější jsou podle mě vidění situace z pohledu pacienta:

"Jmenuju se Hamidullah. Žiju v Afghánistánu třicet let. V Kundúzu. To je na severu. Není to tu jednoduchý. Kdybych mohl, tak asi vypadnu. Ale mám tady rodinu, svoje příbuzný, známý. Možná proto, abych z toho života měl aspoň něco, jsem závislej na opiu. Nakonec to je tady skoro třetina Afghánců. Před pěti tejdnama jsem se nepohodl se sousedem, tak mě střelil do břicha...
Chvíli trvalo, než mě příbuzný dostali do nemocnice. Ty soukromý jsou drahý, tak mě odvezli do nemocnice Lékařů bez hranic. Naši doktoři nade mnou něco špekulovali. Moc si to nepamatuju, strašně to bolelo a asi jsem taky ztratil nějakou krev. Museli mi ji nalejvat zpátky. Nějakým přístrojem mi jezdil po břiše . Byl jsem na rentgenu. Rozhodli se, že asi budu potřebovat operaci."

Knihu můžeme brát tak jak je. Můžeme ji brát jako oslavu práce lékaře. Můžeme ji brát jako autentický popis zápasu v těžkých podmínkách. Možností je spousta. Pro mě to byl velice netradiční pohled do situace, kterou z naprosto teoretického pohledu a velkoplošně řeším amatérsky a neuměle docela často na literu. Je to jeden z mnoha osudů, do kterých můžeme díky jeho zdokumentování nahlédnout. A kdyby vám nevoněl Afghánistán, můžete zkusit autorovy dřívější: Mise Haiti
5 měsíců s Lékaři bez hranic. Ty jsem ještě nečet.