Pokračovatel pochodně

V Tlumeném světle

Středeční podvečer v centru Brna zahalený do ponurých barev, blížící se podzimní šero oblohy. Jen prozařující zvuk křišťálové trumpety v uších šeptají zvĕst melancholického večera další edice Jazzfestu. Divadelní sál Husy na provázku nasvícený v tlumeném světle se plní fanoušky afroamerické hudby jazzové.

Tlumené hovory se prostírájí prostorem, utichají až s příchodem fenomenálního trumpetisty, skladatele, filosofa Chief Xiana a Tunde Adjuaha a jeho vzácného instrumentálního doprovodu ve složení: Luques Curtis na kontrabas, Ele Howell za bicíma, Lawrence Fields tančící nad klávesy, Weedie Braimah hrající na djembe a perkuse.

Představení fúze

V sále se vznášela zvláštní vzdušná tenze, ostrý strach z neznámého a očekávání, kterou skupina údernĕ atakovala tribálním afrofuturistickým nástupem s Chiefovými vokály v původním jazyce. Sám je doprovázel na zlatou strunnou elektronickou harfu s indiánskými pírky. Valící se éterická intenzita kontrastovala s vyrovnaností zvuku nástrojů a vysokým domorodým hlasem hlavní hvězdy. Přiznal, že se cítí pod drobnohledem a začal pracovat na budování atmosféry v publiku, energie se má přelévat, vracet, putovat a tvořit. Příběhy z New Orleans, vyprávění o otci a učitelích, indiánských kořenech, vzájemném respektu a kulturní rovnocenosti.

Cítil, že je potřeba brnĕnskému publiku podat něco co znají, více utlumené, mellow a melancholicky rozjímavé. Zaznělo neopakovatelné provedení delší skladby od Milese Davise, s vibrativními nuancemi až do úplného štěpení zvuku a ticha. Nikdy v životě jsem neslyšel Davise tak procítĕného naživo. Skvělá pocta legendárnímu hudebníkovi. Následovala nádhernĕ propracovaná píseň věnovaná jeho otci, s perfektnĕ dramaturgickou gradací všech hudebníků a potom velký nástup ke grandiózní katarzi.  Ze zlomku schopností kapely až k úplné kosmické katarzi a naplnĕní zvukového potenciálu souhry účastníků. Chief troubil nadčasovĕ, radikálnĕ, v závěru agresivně a modálně. Nad zlatou trumpetou se vznášel kouř, molekuly dechu ve světle anihilovaly prázdnotu a stvořily barevný vesmír, trumpeta hořela pod proudem jeho dechu jako posvátná kometa zvuku. Záblesk génia. Potlesk ve stoje, přímočarý ryk publika dožadující se přídavku. Mnoho jásajících minut. Fenomenální hráči se však po ekvilibriu již neobjevili. Svĕtlo v sále se začalo pomalu rozsvěcovat. Ambivaletní souhra, geniální intenzita i tříštivé pasáže současné jazzové budoucnosti se začali měnit z hudební skutečnosti do vzpomínek.

Ohledem

Přes počáteční nesoulad s brněnským publikem, někdy příliš hlasité a uši drásající výšky, to přesto byl nezapomenutelný a progresivní koncert. Ze slibného brnĕnského debutu tělesa si fanoušci jazzu odnesli kousek nového hudebního vesmíru, bez přídavku, jaký si však pro vřelé a neutichající ovace zřejmě zasloužili. Davise už nikdy naživo neuvidíme, Truffaz s vřelou virtuozitou je stále přítomen a zní velmi evropsky, jak jsme mohli slyšel minulý rok s Sono. Pak je tady však Chief Xian jako pokračování zázračné americké pochodnĕ podpořené plodnými idejemi mnoha tradic. Ctitel tradice i bořitel hranic. Hudební mýtotvůrce současnosti.