Jáma - C.J. Tudor

Druhá kniha v pořadí od této autorky. Přiznám se, že jsem ani po „Kříďákovi“, který mě až zas tak neuchvátil, Jámu číst nechtěl. Ale nakonec jsem se k ní přeci jen odhodlal. A budu to muset rozdělit na několik částí.

Co C.J. Tudor opravdu umí a co tak nějak v moderní literatuře dnešní doby používá většina spisovatelů, je styl psaní. Krátké kapitoly, které končí tak, aby čtenář chtěl a musel číst dále. Na mě osobně i dobře působí prolínání současnosti s minulostí. V ději není zbytečně moc popisů a takového toho bezduchého plácání slámy, jen aby měla kniha určitý počet stran. Styl psaní je hodně čtivý a svižný, což je za mě velké plus. Ale…

Dost mi vadilo, že kostra knihy, na kterou je pak nabalován příběh, je de facto totožná právě s „Kříďákem“. Hlavní hrdina je dospělý a nese si určité trauma z minulosti. Dětská partička výrostků, kteří se protloukají životem, a něco se stane a v dospělosti se to s nimi táhne (s těmi, co ještě žijí). A zvláštní nevysvětlitelná záhada. V tomto případě podivná Jáma, do které nelze najít vchod, pokud si vás vchod sám nezavolá. Z podivné Jámy se nakonec vyklube jakési místní pohřebiště lidí, snad i zvířat, kdo ví. A v Jámě se dějí zvláštní věci. Děti se z ní vracejí úplně jiní, než jsou. Ale proč? To se čtenář nedozví.

Tím se dostávám k dějové lince. Já bych to zcela klidně rozdělil na dvě části. Ta první, klasický příběh, thriller, možná mystery - thriller, chcete-li. Ten je sám o sobě poutavý a zajímavý. Hlavní hrdina řeší své osobní problémy a vrací se do starého města, kde má určité nevyřízené účty. Přitom se mu vrací rodinná tragédie, která ho postihla a nějakým způsobem se děj odehrává (nechci příliš spoilerovat). Příběh plyne, je akční, napínavý. Plný ironie a suchého humoru, ale zároveň na čtenáře až dýchá ta ponurá nálada Arnhillu. To vše by bylo dobré, velmi dobré. Kdyby…

Kdyby tam nebyla ta druhá část a to ta podivně hororová. To, že se autorka vzhlíží v Kingovi, se obecně ví, ale v této knize je to až přespříliš. Za celý příběh jsem se do té hororové části nedokázal pořádně vžít a proniknout do ní. Zkrátka ji pochopit. Co je vlastně Jáma zač? Co se tam odehrává? Proč se to tam odehrává? Kdo ji stvořil? Proč se z malé osmileté milé a hravé holčičky stane asociální stvoření s vražednými úmysly? To se čtenář nedozví. Může jen hádat a domnívat se, ale nedozví se nic. Čtenářka si zřejmě myslí, že k hororové atmosféře postačí mrtví (nebo nemrtví?) děti, kterým z vlasů padají červi a různý hmyz. Na mě to tedy nepůsobí a celá ta hororová linka mi přijde v knize absolutně nadbytečná a totálně nedotažená.

Pídil jsem se po tom, co to má vlastně znamenat a kamarádka, která má knihu také přečtenou, mi řekla, ať si přečtu Řbitov zvířátek od Kinga, že pak Jámu lépe pochopím. Věřím tomu, že pak bych ji i lépe pochopil. Ale takto to být nemá. Kniha, notabene od jiné autorky, má stát jako celek a neopírat se o dílo jiného autora, natož ho téměř kopírovat. A nechat nakonec vlastní příběh nevysvětlený, to je za mě hodně špatně.

Takže obecně je pro mě Jáma zklamáním a na další knihy se od autorky asi ani chystat nebudu…

***

Další recenze a ostatní také na:
https://mirosparkus.webnode.cz/