Lincoln - recenze

Ne, že by se mi zrovna na tento film do kina moc chtělo, ale slíbil jsem kamarádům, že s nimi v sobotu večer na něco zajdu a v té programové bídě nakonec padla volba na Lincolna. Tušil jsem, že ani s 12 nominacemi na Oscara nemůžu čekat od tohoto tématu z hollywoodské produkce nic zrovna umělecky hodnotného, ale skutečnost překonala všechna má očekávání. Jak jinak – k horšímu.

Již samotný začátek, kdy před prezidentem Lincolnem defilují různí barvou pleti správně namixovaní vojáci a pateticky mu recitují nazpaměť našprtané celé části jakéhosi jeho projevu, překonal ve své prostoduchosti snad i budovatelské agitky našich filmařů z 50. let. S takovou děsivou prvoplánovostí jsem se už dlouho nesetkal – asi to bude tím, že na žádný film z 50. let jsem se dávno nedíval. Proč taky - socialistický realismus není zrovna můj šálek čaje. Alespoň jsem si ho tedy připomněl jakousi jeho dnešní americkou odrůdou (jak to nazvat – demokratický realismus?). Sláva, všechno už tu kdysi bylo, aspoň vím, do jaké škatulky to zařadit. A Spielberg tím dal hned v úvodu jasně na srozuměnou, co lze od celého filmu očekávat – v tom se zachoval férově, protože z nastoupené cesty skutečně neuhnul.

Film tedy pokračoval spoustou didaktických a užvaněných scén, jedinou jakžtakž uvěřitelnou a civilně pojatou postavou snad byl jen sám Lincoln. Jeho mírný až monotónní hlas v kombinaci s bezdějovostí a statičností scénáře i režie pak způsobil, že jsem po půlhodině asi na 20 minut usnul. To jsem ale zjistil až při zpětném pohledu na hodinky, protože jsem po probuzení bez problému mohl vklouznout zpět do (ne)děje filmu, aniž bych měl pocit, že mi něco podstatného uteklo. Správnost tohoto pocitu mi pak potvrdili kamarádi , kterým se bohužel nepoštěstilo si takto elegantně tu dvouapůlhodinovou téměř nudu sestřihnout, když už to neudělal Spielberg ve střižně sám.

Skoro bez jakéhokoliv spádu se nakonec odehrál celý film, takže nemá smysl rozebírat nějak dějovou linku, od sebemenší dramatičnosti v ní se až na pár výjimečných okamžiků dokázal Spielberg s neuvěřitelnou jistotou oprostit – natočit za ty peníze tak plochý, neživotnými mentorskými frázemi prošpikovaný a povrchní velkofilm, i to musí být docela kumšt. Dokonce i občasné válečné scény působily jarmarečně a nevyvolávaly žádné skutečné napětí. Unylost filmu byla občas narušována výstupy zkarikovaných postaviček amerických kongresmanů až na hranici parodie, americký vkus si to ale zřejmě žádá. A nejen americký, pán za mnou se tomu každou chvíli hlasitě uchichtával, stejně jako všem Lincolnovým bonmotům a replikám, takže jsem si připadal jak v dabingovém studiu televizního sitkomu. Taky jste si všimli, že už dnes není možné navštívit jakékoliv filmové a dokonce ani divadelní představení, kde by nebyli přítomni tito sitkomoví uchichtávači? Většinou to bývají mladé slečny, tentokrát to byl pán středního věku. Tak mě napadá – nejsou tito demonstrativní uchichtávači kinoprůmyslem placeni, stejně jako třeba kdysi fungovaly profesionální plačky na pohřbech? Tomu přehnaně veselému muži navíc ještě zdatně sekundovala jeho partnerka hlasitým šustěním čehosi, co nemohla být ale krabice popcornu – zřejmě ve Slováči zavedli nějakou gastronomickou novinku. Jelikož ale oba živí dabingoví komparsisté byli přímo za mými zády, přišlo mi blbé otočit hlavu o 180 stupňů - ani tak pružný krk už nemám - takže vám přesný tip na zmíněnou lahůdku bohužel neposkytnu.

Abych velikánovi světového filmu ale nekřivdil až moc, objevil jsem v jeho posledním díle i světlé okamžiky. Soudě podle bonmotů a poučujících historek, které ze sebe prezident Lincoln sypal každou chvíli a uzemňoval jimi své okolí, nebudeme se muset za Zemana v našem prezidentském úřadě tolik stydět – po suchopárném a spíš tragikomicky směšném než vtipném Klausovi bude na Hradě sedět někdo, kdo má cosi společného dokonce s nejuctívanějším americkým prezidentem, to přece není k zahození! I když filmový Lincoln se při vší své didaktické vtipnosti přeci jen vyhnul díky představiteli hlavní role Danielu Day-Lewisovi přehnané sebestřednosti, čehož se my asi na Pražském hradě stěží dočkáme. Však taky nežijeme ve filmu.

Dalším příjemným zjištěním bylo, že konec otrokářství ve Spojených státech by nemohl nastat bez korupce mezi kongresmany, kterou sám Lincoln posvětil a také organizoval. Takže i ten náš korupcí prolezlý politický systém v čemsi navazuje na tradice americké demokracie. Snad jen s tím rozdílem, že Lincoln korumpoval ve jménu vyšších hodnot, u nás je to už jen prachobyčejná zlodějna ve velkém. Zato dotažená k mnohem větší dokonalosti. Alespoň jsem konečně porozuměl našemu současnému nejuznávanějšímu (i mnou) filosofu Václavu Bělohradskému, proč před časem tolik zpochybňoval nutnost boje s korupcí poukazem na to, že je přirozenou a nevykořenitelnou součástí systému. Tak v tom jsou se Spielbergem zajedno a já jsem opět o něco moudřejší. Ale vážně – to, že se tvůrci filmu nebáli odidealizovat zákulisí parlamentních mechanismů už té doby, jim slouží spíš ke cti. V kontrastu s řadou patetických čítankových frází na mnoha jiných místech však celek působí žánrově zmateně a nevyváženě.

Také sám Lincoln je ve filmu vykreslen docela sympaticky a lidsky, škoda jen, že je to v celém příběhu zřejmě jediná životaschopná postava, zaplaťpánbu že aspoň ta hlavní. Day-Lewis za ni nakonec obdržel jednoho ze dvou Oscarů, druhého dostal film zaslouženě i za výpravu. Americká filmová akademie tak alespoň prokázala jistou soudnost při proměňování 12 nominací, které tento jinak průměrný a v některých ohledech i podprůměrný film pro mě nepochopitelně získal. Vykládám si to však jako další symptom úpadku euroatlantické civilizace, protože filmová tvorba je indikátorem úrovně většinové kultury a jestliže v nejbohatší a „nejdemokratičtější“ zemi světa získávají nominace na ocenění tak prvoplánová a umělecky jen málo hodnotná díla, pak to nepochybně o čemsi svědčí. Pokud jde třeba o scénář a zejména dialogy, pak nejenže v případě Lincolna nelze vůbec hovořit o umění, ale ve druhém případě dokonce ani o zvládnutém řemesle.

Návštěvu filmu tak mohu doporučit jen těm, kdo stejně jako já neznají podrobně americkou historii, takže během dvou a půl hodiny mohou alespoň získat čítankový obraz o důležité postavě nejen amerických dějin. A když si k tomu dokáží odfiltrovat tu občasnou primitivní bulvarizaci některých scén na úrovni pokleslé estrády, tak to v hlavě aspoň cosi užitečného může zanechat.

Hodnocení: 50%

V Praze 26.2.2013