Noël Coward: To byla moje písnička! (recenze)

Noël Coward: To byla moje písnička!

Divadlo na Vinohradech, 9.3.2013
Režie: Petr Kracik

Noël Coward se podle toho, co je uvedeno v programu k této hře, hlásil ke konzervativní britské divadelní tradici a byl proti všemu novému, čím byla nejen v dramatickém umění charakterizována 60. léta minulého století. Na tomto představení je to také jednoznačně znát, milovníky tradičních a bez námahy srozumitelných divadelních inscenací tento kousek rozhodně neurazí.

Děj divadelní hry je zasazen do ctihodného anglického domova důchodců pro vysloužilé herečky a divák tak má možnost setkat se s koncentrovanou plejádou ženských hereckých legend Vinohradského divadla na jednom místě, což je samo o sobě pozoruhodná příležitost. Vidět pohromadě Libuši Švormovou, Danielu Kolářovou, Martu Vančurovou, Gabrielu Vránovou, Janu Štěpánkovou, Carmen Mayerovou. Lilian Malkinu a v závěrečné minutě i Janu Hlaváčovou - už jen kvůli tomu stojí vážit cestu na Vinohrady a strávit s těmito stále nonšalantními dámami celý večer. Všem to neobyčejně sluší a všechny do jedné odvádějí poctivé a příjemné herectví.

Pokud se tedy stejně jako já na Vinohrady vydáte především z výše popsaného důvodu, určitě nebudete zklamáni a budete z divadla odcházet dobře naladěni, stejně jako návštěvníci skoro zaplněného divadla v ten můj březnový sobotní večer. Nejméně polovinu diváků přitom tvořili pamětníci zhruba ve věku zmíněných hereček, druhou polovinu pak spokojené svátečně oblečené rodinky, občas i mladší dvojice a sem tam jsem zahlédl i ne zcela formálně oděné jednotlivce, kteří však rozhodně také nevypadali na vyznavače avantgardy – prostě představení i publikum tvořily dohromady jeden naprosto bezchybný harmonický celek, jaký bylo možno v kamenných divadlech nepochybně vídat již i před padesáti lety.

Samotné zasazení hry do prostředí odkladiště vysloužilých a zapomenutých hereček by mělo určitě i potenciál k rozehrání nějakých dramatičtějších či emocionálně vypjatějších scén, což by nepochybně k potěše náročnějších diváků dalo i větší prostor k hereckému koncertu zmíněných vinohradských hvězd - to by ho ale musel napsat zřejmě někdo méně konzervativní, než byl podle všeho asi poměrně studený Angličan Noël Coward – přirovnání k Oscaru Wildovi na webu vinohradského divadla mi zde silně pokulhává. Celá hra se tak na úžasně klasické, výpravné a doslovně pojaté scéně odehrávala v rytmu starobylých anglických čajů o páté, jakékoliv dramatické okamžiky, které autor tu a tam mohl slibně rozehrát, byly vzápětí vyřešeny ke všeobecné spokojenosti a úlevě postav na scéně i diváků dřív, než by se stačilo rozbušit citlivější srdce, případně než by snad ukápla nějaká ta slzička. Dokonce i smrt jedné z představitelek proběhla v tak selankové atmosféře, že na diváka nestačila dolehnout ani žádná skutečná lítost nad jejím náhlým odchodem ze života. Nejemocionálnějším zážitkem tak bylo skutečně virtuózní pískání Lilian Malkiny během jedné kýčovitě sentimentální písničky, které jí dodalo tak dokonalý parodický ráz, že se aspoň pro mne stalo největším osvěžením a vrcholem večera.

Samo Divadlo na Vinohradech uvádí na svém webu hru jako „roztomile sentimentální komedii“. Neumím se sice vcítit do nadšeného premiérového londýnského publika v roce 1960, dnes bych ale z této charakteristiky bez uzardění ponechal jen slovíčko „sentimentální“. Onu údajnou „roztomilost“ bych připustil pouze s jistým sarkasmem v hlase a pod komedií si český divák vybavil něco poněkud jiného podle mne už i v oněch 60. letech, byť i dnes se „roztomilé“ obecenstvo také při představení tu a tam zasměje - nejčastěji však zcela neanglickým povzdechům Lilian Malkiny. Pověstný anglický humor, který mám jinak opravdu rád, jsem během celého představení sice občas také zaznamenal, avšak méně než sporadicky.

Všechny herečky, až na dvě výjimky, dostaly zhruba stejný, přesto však poměrně stísněný, prostor k alespoň náznakovému vykreslení charakteru postav, ať však dělaly co dělaly, víc než na jemné zabarvení jinak zcela plochých figurek to nemohlo stačit, i kdyby se měly úplně roztrhat. To však nebyla jejich chyba, naopak se domnívám, že v podání kohokoliv jiného by tak nudně sepsaný kus byl naprosto k uzívání, což si snad právě díky protagonistkám večera většina diváků nestačila ani příliš uvědomit. Závěrečný potlesk vděčných návštěvníků tak byl nakonec poměrně dlouhý a intenzivní a vzhledem k poctivě a profesionálně odvedeným hereckým výkonům i zasloužený.

Je určitě dobře, že Vinohradské divadlo objevilo a uvádí hru, v níž může předvést výkvět ženských hereckých legend dnes již takřka nejstarší generace, který má možná jako jediné u nás v takové vitální síle k dispozici. Je jen otázka, zda skutečně nebylo možné najít ve světové dramatické literatuře něco, co by kromě místo jen obyčejné a tu a tam nesměle vtipné selanky, dalo možnost přítomným dámám na jevišti předvést i skutečné herecké mistrovství do větší hloubky. Všechny tyto legendy by to určitě nejen stále ještě hravě zvládly, ale určitě by si to společně s náročnějšími diváky i zasloužily.

Představení tedy můžu doporučit všem, kdo chtějí strávit příjemný nenáročný večer ve společnosti vesměs noblesních hereček, jakých se v další generaci už zřejmě dostávat nebude, a nechtějí se při tom ani unavit přemýšlením ani ubavit k smrti, jako to bývá u současných hojně klonovaných amerických konverzaček s křečovitými rádoby pointami. Cowardova hra snad ani žádnou skutečnou pointu nemá, poctivě to však přiznává od samého začátku a na nic si tak vlastně nehraje. Což samo o sobě je v dnešní době deviza, která má svoji hodnotu.

Hodnocení: 75%