El Camino (trochu jiná recenze)

 

El Camino (trochu jiná recenze)

 

Koncert El Camino Youth Symphony (sanfranciský záliv, USA)

Organizátor: The Prague Concert Co.

Praha, Rudolfinum, 27.6.2013, 19:30

 

 

Za normálních okolností bych se neodvážil psát recenzi na koncert symfonického orchestru a už vůbec ne pro Liter, kde je mezi autory řada vzdělaných hudebníků, mezi něž už nemám nikdy šanci proniknout, protože jsem ji někdy před desátým rokem svého věku jednou provždy prošvihl a prvorepublikové pianino Scholze v mém rodném domě slouží už desítky let jenom jako květinový stojan a odkládací stolek.

 

Přesto už od gymnázia patří mezi mé koníčky návštěvy koncertů a od devadesátých let mimo jiné zvláště rád chodím na specifická představení, která nejen v Praze organizuje plynně česky hovořící sympatický Angličan John Tregellas, když k nám prostřednictvím své agentury dováží v rámci koncertních turné různé studentské orchestry nejen z USA. Jejich vystoupení mívají zpravidla vysokou úroveň, i když se mezi sebou ve stupni dosažené profesionality občas trochu liší. Vždycky jsou ale nabity mladistvou energií interpretů, jejich nefalšovaným zápalem pro hudbu a nadšením, které se přelévá do hlediště mnohdy víc, než z vystoupení renomovaných těles třeba na Pražském jaru.

 

Americké studentské orchestry se vždy vyznačují pestrým etnickým složením, které se trošku mění jen podle oblasti, ze které ten který orchestr zrovna je. Tentokrát při nástupu muzikantů působilo i na mě poněkud nezvykle, že odhadem asi 90% všech členů orchestru tvořili etničtí Asiaté – nijak jsem se nepídil po tom, proč tomu tak je, naopak je mi sympatické sledovat, jak je Amerika neuvěřitelně proměnlivá. To si pak vždycky uvědomím, že USA není jen Bush, Albrightová, Obama, Schwarzeneger nebo Hollywood, ale především příjemně pestrá směsice stejně obyčejných lidí, jako jsme my sami, a hned se zas snažím dívat na tuto někdy docela arogantní supervelmoc trošku smířlivěji.

 

Jako obvykle všichni Asiaté, tvářila se i tentokrát při nástupu na pódium většina slečen a kluků v orchestru, jako by neznali žádné emoce. Poté s poměrně viditelnými obtížemi v chůzi přišla i dirigentka Camilla Kolchinsky, korpulentní sympatická blondýna, která po studiích v Moskvě a Leningradu (dnešním Sankt Peterburgu) odešla v roce 1976 na západ a uchytila se úspěšně u velkých těles po celém světě. Věkový rozdíl mezi ní a orchestrem byl už na pohled docela úctyhodný – s napětím jsem tedy očekával, co se z toho vyvine. Hned během úvodní Rossiniho předehry ke Strace zlodějce však bylo jasné, že tento koncert bude lahůdka – svižně a s elánem odehrané zahřívací kolo všechny přítomné v sále správně nažhavilo.

 

Docela zvědavý jsem pak byl na Sibeliův Houslový koncert d moll, který přišel odehrát mladičký sólista Yujin Ariza, i přes svůj věk a viditelně ostýchavou skromnost ověnčený už řadou cen a jak jinak - opět etnickým původem Asiat. I přes zdánlivou nesmělost se do první věty zakousl s jasnou virtuozitou a tak jsem si mohl v klidu vychutnávat opravdu působivý koncert plný hudebních zvratů a kontrastů s nápaditým orchestrem. Část méně poučeného publika se nechala výkonem strhnout natolik, že začala tleskat již po první větě. Tento nešvar se bohužel u nás rozmáhá stále častěji s tím, jak postupně klesá kulturní úroveň národa, koneckonců se totéž stalo hned dvakrát i na nedávném mimořádném koncertu České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem na pomoc postiženým povodněmi, což jsme mohli vidět i v televizním přenosu. Tentokrát mě však příjemně překvapila dirigentka Kolchinsky, s jakou profesionální samozřejmostí tento prohřešek části obecenstva zvládla. Aniž by se jakkoliv zarazila nebo snad začala uklánět do publika, což mnozí zaskočení dirigenti v bezradnosti při těchto faux pas dělávají, zůstala stát zády k hledišti a jen levou rukou udělala nekompromisní gesto do publika, kterým potlesk okamžitě zastavila. Tak to jsem viděl skutečně poprvé, že dirigent dokázal uřídit i celý sál v Rudolfinu – to je panečku charisma! Všichni hříšníci jak na povel přestali okamžitě tleskat a po druhé větě už to kupodivu nikoho ani nenapadlo. Před paní Kolchinsky jsem tak už v tu chvíli smekal pomyslný klobouk.

 

Úžasný pohled byl taky na sólistu Yujina Arizu – během soustředěného hraní byly i na jeho vizáži a gestech vidět hluboké proměnlivé emoce, jak se do hudby ponořil a dával je nádherně niterně najevo i v pauzách, kdy hrál jen orchestr. V tu chvíli byl plně pohroužen v úplně jiném světě – v království nádherné Sibeliovy hudby. Na výkonu se to samozřejmě nemohlo neprojevit – sklidil proto zaslouženě bouřlivé ovace.

 

Skvělou úroveň měla i po přestávce zahraná Šostakovičova 1. symfonie č. 1 f moll, nádherně dynamická a pestrá hudba, plná zajímavých zvukových efektů a melodických kontrastů, skutečný hudební zážitek. Nadšené publikum na závěr bouřlivě a s velkou chutí tleskalo a tak Camilla Kolchinsky přidala pro mě úžasný bonbonek – perfektně zahraný Tanec králů z Prokofjevova Romea a Julie ( http://www.youtube.com/watch?v=-LSxpxjMQ9c ). Po takovém kousku samozřejmě musel přijít ještě jeden přídavek – tentokrát melodie z Bernsteinovy West Side Story. A vůbec nikdo nečekal, jak parádně to američtí studenti na úplný závěr rozjedou – sám jsem taky netušil, jak tato známá Bernsteinova hudba může být neskutečně dynamická a bohatá v podání zapáleného mládežnického symfonického orchestru. A když perfektně, nadšeně, ale zároveň ukázněně, hrající hudebníci několikrát během hraní synchronně vyskočili s rukou nad hlavou za jakéhosi pokřiku „hula, hula“ (či tak nějak) a vzápětí celá sekce violoncel dostala své nástroje během hraní do piruety, to už strhlo i starší návštěvníky v publiku a všichni s celým orchestrem v tu chvíli zázračně omládli. A výborné dirigentce paní Kolchinsky je možné jen v dobrém slova smyslu závidět – její mladí jí rozumějí! Možná to bude tím, že i ona rozumí jim. ;-)

 

Závěrečné ovace už se pak zcela zaslouženě konaly ve stoje a emocemi nabitý zážitek to v tu chvíli byl nejen pro publikum v sále, ale i pro samotnou dirigentku a evidentně šťastné americké studenty, kteří se ukázali v tom nejlepším světle a povedlo se jim doslova propojit pódium s hledištěm. A samozřejmě emoce z nich v tu chvíli jen sympaticky sršely. Kdyby se takto hrála klasická hudba i při jiných příležitostech, určitě by o mladé návštěvníky nebyla na koncertech nikdy nouze.

 

A pokud by někdo měl chuť se na vlastní kůži přesvědčit, jaká bývá na takových koncertech atmosféra, tak ve čtvrtek 4.7. bude pro změnu ve Smetanově síni Obecního domu vystupovat San Jose Youth Symphony – třeba ještě seženete vstupenky ( http://www.concert.cz/ ) .

 

 

 

V Praze, 29.6.2013

 

 

Hodnocení:  95%